Drápanda ´99
Texty a ilustrace vybral, sestavil a redakčně zpracoval Milan Hrabal
Na vzniku publikace se podílel Josef Fiala. Grafická úprava a obálka Milan Hrabal.
Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf 1999.
29 s. Náklad 500 výt.
Tisk a knihařské zpracování: Tiskárna TRIO Varnsdorf
Publikace byla vydána s laskavým přispěním Open Society Fund Praha a města Varnsdorf.
ISBN 80-902437-8-9 (brož.)
Cena: 35 Kč
Sborník prací dětské literární soutěže Drápanda 1999 obsahuje básně a prózy 18 autorů. Sborník je vybaven medailónky všech autorů a fotoreportáží z vyhodnocení soutěže. Výtvarný doprovod byl vybrán z oceněných prací 4. ročníku dětské výtvarné soutěže pořádané Kruhem přátel muzea Varnsdorf v roce 1999.
Obsah
Místo úvodu
I. Sbohem, pokojíčku
Magdaléna Rysová: Netykavka
V posteli u maminky
Sbohem, pokojíčku
Pavel Hons: Vlasy pod nosem
Hana Vydrová: Bledule
Štěpánka Jelínková: Pokus se
Veronika Uhrinová: Jsi
Terezie Chýlová: Koštov
Anna Petroušková: Co se děje večer s hračkami?
Jan Šrédl: Nejlepší Vánoce
Vladimír Vacátko: Magické číslo lásky aneb 52193
II. Na šikmé ploše
Lukáš Vala: A slzy nevyčistí špínu...
Silvie Ingrová: Hádanka
Hana Teichmanová: Čekání
Plamínek lásky
Kateřina Rysová: Mezi čtyřma očima
O modlách
Makety v ráji
V nedbalkách
Veronika Palovská: Vyznání noci
Kateřina Rysová: Na šikmé ploše
Lukáš Falteisek: O kohoutkovi a slepičce
Lucie Janků: Názef dvojtečka rači beze slof
Pavel Brabec: Bylo nebylo
Výsledky soutěže Drápanda 1999
Sponzoři Drápandy 1999
Fotoalbum Drápandy 1999
Autoři sborníku
Ediční poznámka
Ukázky
Magdaléna Rysová
Sbohem, pokojíčku
Tvář mi odhalil podivný proužek světla,
jako když někdo zapálil svíčku.
Neznámé ruce se po mě sápají.
Jak strašně jsem se v nich tenkrát spletla.
Ty se určitě nevzdají,
jejich moc velká přesila.
Sbohem, můj drahý pokojíčku!
S hlasitým křikem jsem se rodila.
Kateřina Rysová
V nedbalkách
Z vlasů ti táhne hořká vůně hlíny,
pláčeš kapky rána na probdělou noc.
Klouže sem den a zbydou tu jen stíny,
za trochu lásky platíš trochu moc.
Šelma dne má už zase tisíc tváří,
vdovy v nedbalkách na polích češou len.
Jsi trochu zvadlá, jako kytka v září,
a hejnu krkavců své tělo dáváš v plen.
Svět je zakalenej sladkou chutí,
je ráno, prostíráš se v kráse,
ve dlaních teplo, v duši prázdnota.
V krvi svůj ranní šálek rtuti,
na mašli černou stužku v pase,
za sebou hezčí půlku života.
Lucie Janků
Názef dvojtečka rači beze slof
Dne 6.12. v 16.00 hod. se koná konkurs na zpěvačku do skupiny... (konec plakátu byl utržený). „Holky, jdete?“ zeptala se Claudie. „A co to je za skupinu?“ váhaly ostatní spolužačky.
„Nevím, ale jdu do toho!“ prohlásila Claudie a začala si prozpěvovat svoji oblíbenou písničku...
Konečně nastal den K - konkurs. Po posledních úpravách se podívala do zrcadla a zatajil se jí dech: „Ach, vypadám opravdu jako hvězda!“ Ještě naposledy si přetáhla rty tmavěfialovou rtěnkou, která kouzelně ladila s gumičkou spínající její blond drdůlek. Cestou potkala Zdenu, která jí potvrdila, že vypadá jak pravá POPSTAR.
Zachvěla se mírnou nervozitou, zhluboka se nadechla a otevřela dveře. Nechala zapsat své jméno a šla se posadit do sálu, kde se konkurs konal. Po chvíli uvedl muž staršího věku skupinu Varnsdorfská koroptev, muzikanti zasedli ke svým nástrojům. Mezitím manažer všem rozdal texty písně Škoda lásky. První Claudiina konkurentka začala zpívat. Claudie se nestačila divit. Mírně přestárlou společnost a dechovku opravdu nečekala! Než se z toho šoku vzpamatovala, ozvalo se: „Claudie Suchá je na řadě.“ Již nebyla cesta zpět. Musela jít na pódium.
Tréma z ní kupodivu opadla a vznešeně ladnou chůzí došla k mikrofonu. „Raz, dva,“ řekl někdo za ní. Otočila se po hlase a zahlédla neodolatelného bubeníka. Ten se na ni povzbudivě usmál. Teď už ale končila předehra a Claudie začala zpívat, jak nejlépe dovedla, aby na neznámého chalana udělala dojem. Přestože se velmi snažila, odměnili ji ostatní slabým a spíše povinným potleskem.
O krátké přestávce, kdy se porota rozhodovala, se představili členové kapely. Claudie nastražila uši, aby jí neuniko jméno krásného, svůdného, milého, okouzlujícího, romantického, svalnatého, už od pohledu chytrého a hodného chlapce.
„Ahoj! Udávám takt této kapele a jmenuji se Čeněk Hádvěó. Kamarádi mi říkají Spider.“
„Oh Spidře! Ty musíš být jenom můj!“ vydechla zamilovaně.
Ze snění ji probudilo vyhlašování vítěze. Napětím jí začalo bušit srdce. „Vyhrává Anežka Zahradníková!“
„Cože?!“ vyhrkla Claudie rozčileně. „Já jsem přece byla ta nejlepší!“ a rozběhla se k východu. Náhle za sebou slyšela kroky. Otočila se a nevěřila svým vlastním očím! Bylo to on - SPIDER!!! Došel až k ní a podal jí kapesníček. „Ale já nechci kapesník, já chci...“ Už nedopověděla. Ucítila jeho vlhké rty na svých...
Byl to krátký, ale pro ně nekonečný polibek. Po tomto zážitku se na ni Spider usmál a pozval ji druhý den na kluziště.
Druhý den se Claudie už od rána připravovala. Po několikahodinovém zkrášlování se vydala na smluvené místo. Před kluzištěm si uvědomila, že nechala brusle doma. Ale to už jí Čenda zahlédl a běžel jí naproti. Přivítal ji pro něj už samozřejmým polibkem. „Ahoj! Ani nevím, jak se vlastně jmenuješ, a přesto tě miluji!“
„Oh, promiň. Jmenuji se Claudie.“
„Jako Claudie Schiffer?“
„Nééééé,“ zaculila se. „Jsem Claudie Suchá.“ Když si ale vzpomněla, že nemá brusle, zrudla. Konečně se po chvíli zmatkování odhodlala: „Čeňku, já... já... zapomněla jsem si doma brusle...“ Čendovi to vůbec nevadilo, spíš naopak - hned si věděl rady. Pozval Claudii k sobě domů.
„A proč k tobě domů?“ optala se.
Čeněk se zamyslel: „Protože bys mi tady v té krátké sukýnce asi zmrzla!“ Potom ji uchopil okolo ramen a přitiskl k sobě. Claudie ucítila tlak na pravém stehně.
„Co to tam máš?“ podivila se a položila ruku na džínovou bouli.
„Ále, paličky!“ odpověděl s tajuplným úsměvem.
Namířili k jeho domovu. Cestou si měli pořád o čem povídat. Konečně k němu došli. Čenda odemkl a Claudie poznala, že kromě nich doma nikdo není. Sedli si do obývacího pokoje. Když Spider odešel pro něco k pití, vyndala si prsní vycpávky, vytrhla dřevěnou nohu, vyplivla zubní protézu, utřela si zaslzené skleněné oko a vyleštila pleš, kterou dosud skrývala paruka...
BA NÉ, MLÁDEŽI! Odložila si pouze svetřík a svůdně se uvelebila. Když se vrátil, sedl si k ní a začal ji (zatím čtrnáctiletou dívku) líbat všude tam, kam to jen šlo! Claudie byla celá bez sebe, takhle jí lásku nikdo nedokazoval. Ani tatínek, ani maminka. A to je co říct! Přece jenom se říká, že rodičovská láska je nenahraditelná...
A jak to s nimi dopadlo? To už záleží jen na vás... Byl zákon pro Čeňka překážkou?
DODATEK: Všechna místa, osoby, jména a zápletky jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost je čistě náhodná a neúmyslná!