Kostal_knihovna.jpg

aneb Drápanda 2001

Vybral, sestavil, redakčně zpracoval, úvodní slovo napsal, grafickou úpravu a obálku navrhl Milan Hrabal.

Na vzniku publikace se podílel Jiří Růžička.

Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf 2001.

31 s. Náklad 500 výt.
Tisk a knihařské zpracování: TRIO Varnsdorf

Publikace byla vydána s laskavým přispěním Ministerstva kultury ČR a města Varnsdorf.

ISBN 80-86409-03-1 (brož.)

Cena: 45 Kč

 

Sborník prací z dětské literární soutěže Drápanda 2001 obsahuje básně a prózy 19 autorů.  Výtvarný doprovod byl vybrán převážně z oceněných prací 6. ročníku dětské výtvarné soutěže pořádané Kruhem přátel muzea Varnsdorf v roce 2001. Připojené fotoalbum zachytilo  atmosféru setkání autorů, porotců a pořadatelů 9. června 2001 v sále varnsdorfské Střelnice.

 

 

Obsah

Drápanda ve třetím tisíciletí

I. Hrady nevídané

Romana Balcarová: Příběh hnědého medvěda

Lukáš Urban: Moře

Anežka Černá: O vzniku hradů Pecka a Kost

Vít Kolaja: Podzim

Helena Kubicová: Můj myší hrad

Jakub Šnejdr: Hrad Čtvereček

II. Nejen upovídané ryby

Lukáš Vavrečka: Noční blues

Tereza Hejdová: Kdo jsi

Libor Šachl: Modrá planeta

Vendula Říhová: Černý anděl

Magdaléna Rysová: Sonet pod polštář

            Trosečník

            Po flámu

Erika Šídová: 7. pád

Dagmar Šimonová: Pohádka o Vánocích, které málem nebyly

Tereza Hejdová: Ej, padá, padá rosička

Blanka Salmonová: Jak ryby ztratily řeč

Lucie Radová: Proč pavouci přinášejí štěstí

Michaela Cihelníková: Malinká

Julie Borecká: Tma jako v pytli na motivy Edgara Allana Poea

III. Tak to chodí

Vladimír Vacátko: Uklízečky

            Šehrezáda

Věra Novotná: Můj milý Pavle

Výsledky soutěže Drápanda 2001

Odborná porota

Sponzoři Drápandy 2001

Pořadatelé

Fotoalbum Drápanda 2001

Autoři sborníku

Ediční poznámka

 

 

Ukázky

 

 

Lukáš Vavrečka

 

Noční blues

 

Sedím v tichu sám,

nevím kudy kam, svou hlavu zvedám

ke hvězdám.

Zpívám noční blues,

a Velký vůz

svítí na mne z nebe dolů ...

 

Náhle se mi něco zdá,

noc je řeka čarovná,

topím se v ní až po uši.

Tma je voda kolem mne,

hvězda světlo tajemné.

Luna jasnější, než když jsem

ji kdy vídával.

 

Zpívám noční blues,

zní další jeho kus

a jeho tóny v sólu hrají.

 

Náhle se mi něco zdá,

že ta řeka čarovná

do těch tónů v dálce zpívá.

Nemám žádné starosti,

hudbě slávy zadosti,

tóny znějí dál a dál …

 

Jako kapky při dešti

nepřináší neštěstí

a vítr si s listím pohrává.

A já celý promoklý

vzdaluji se od řeky

a tak končí moje blues.

 

 

Blanka Salmonová

 

Jak ztratily ryby řeč

 

Bývaly doby, kdy ryby uměly mluvit. Vody hýřily stříbrnými, zelenými a duhovými barvami šupinek. A jakého bylo všude hluku! Od rána do večera ryby hubu nezavřely. Pořád si měly o čem povídat: o výhodných nákupech žížal, o malých pulcích a podobně. Je nutno říci, že v tomto kraji nikdo neznal ptáka lovícího ryby. Čápi, kachny, racci a jiní žili v teplých krajích a ze strachu se nevydávali do studenějších míst.

Jednoho dne však vyletěl z hnízda mladý čáp Pepík s myšlenkou překonat ptačí strach a objevit tajemství chladných zemí. Tak se stalo, že za pár týdnů doletěl k jednomu jezírku s ubreptanými rybami. Čáp udiven, schoval se za křoví a poslouchal. „Víš, Božka, já a starej Vláďa pořádáme večírek. Přijďte s manželem k nám, až se přesně třikrát obrátí vítr. Platí?“ Pepík zaslechl už jen „Ano“, protože šlápl na suchou větévku a ta praskla.

„Zdrhejte! Vemte ploutve na ramena!“ ozývalo se ze všech stran. Ryby honem přeplavaly na druhou stranu pod břeh. Pepa pozoroval hladinu a čekal. Jednou, dvakrát, třikrát se vítr obrátil. Tajně se začal přibližovat k místu, kde se konala rybí párty. Pečlivě očistil skrýš od větví a čekal. Ve chvilce začali připlouvat první hosté. Pepík si vybíral největší kousky. Nejlákavější mu připadala paní kaprová, která vítala hosty a byla ze všech nejukecanější. Hup a skok a již chytil paní kaprovou do zobáku a spolkl ji. Ostatní ryby ztratily úlekem řeč. Poněvadž všechno viděl malý skřivan, okamžitě vyrazil a oznámil tuto zprávu všem rybám v ostatních vodách. A ty leknutím zapomněly mluvit, což jim zůstalo navždy.

 

 

Vladimír Vacátko

 

Šehrezáda


Hebká kůže, modré oči,

ještě hezčí nežli Nšo-či!

Vlasy černé, havraní,

občas mluví ze spaní.

 

Taková je Šehrezáda!

Emírovi škrábe záda

a dělá mu masáže

v místech, kde to dokáže!