Kostal_knihovna.jpg

Drápanda 2003

Vybral, sestavil, obálku a grafickou úpravu navrhl Milan Hrabal.

Na přípravě publikace spolupracovali Josef Fiala a Olga Domorázková.

Fotografie Petr Zápotocký ml.

Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf 2003. 1. vyd.

29 s. Náklad 500 výt.
Tisk, grafické a knihařské zpracování Tiskárna TRIO Varnsdorf

Publikace byla vydána s laskavým přispěním Komunitní nadace Ústí nad Labem a města Varnsdorf.

ISBN 80-86409-07-4 (brož.)

Cena: 40 Kč

 

Sborník prací z dětské literární soutěže Drápanda 2003 obsahuje básně a prózy 16 autorů.  Výtvarný doprovod byl vybrán z oceněných prací 8. ročníku dětské výtvarné soutěže pořádané Kruhem přátel muzea Varnsdorf v roce 2003. Připojené fotoalbum zachytilo  atmosféru setkání autorů, porotců a pořadatelů 15. června 2003 ve varnsdorfské knihovně.

 

 

Obsah

Lenka Loulová: Těžký začátek

Jan Martikán: Smutný příběh

Tereza Blšťáková: Štěnice

Kateřina Müllerová: Zuby

Eva Vodičková: Na statku

Eva Kopczyková: List

Magdaléna Rysová: Plýtvání životem

            Polárka

            Skepse

            Pohodář

Adriana Šmídová: Déšť

Eliška Suchomelová: Vůně lesa

Jana Fedorová: Pohádka pro ..náctileté

Kateřina Šrytrová: Vítr

Alžběta Kupčíková: Tatínkovy malé nedostatky aneb maminka zasahuje

Hana Šustková: Květ

Hana Gabrielová: Osídlení Čech

Ráchel Šafrová: Vysněná země

Michaela Dvorská: Sólo pro krávu

Výsledky soutěže Drápanda 2003

Odborná porota

Drápanda 2003 v číslech

Sponzoři Drápandy 2003

Pořadatelé

Autoři sborníku

Ediční poznámka

Fotoalbum Drápandy 2003

 

 

Ukázky

 

Magdaléna Rysová

 

Plýtvání životem

 

Oči zírají na matný bod,

horké topení pomalu chladne.

Teploměr usnul na jednom pod,

pavouk na stropě čeká, až spadne.

 

Moucha nadávky otravně bzučí,

lustr se z nudy houpe sem a tam.

Žaludek na protest hlasitě kručí,

den zase utekl neznámo kam.

 

Koberec rtíky přisál k podlaze,

křeslo pode mnou krčí povlaky.

Spánek pomalu stoupá do hlavy.

 

Dneska rozhodně nejsem v obraze,

mluvka telefon skrývá rozpaky.

A pak že čas nikdy nestaví.

 

 

Michaela Dvorská

 

Sólo pro krávu

 

Ahoj, jmenuju se Rajka a pracuju už několik let u Tobišků jako dojnice. Z toho vyplývá, že jsem kráva. Chci vám povědět příhodu, která se mi stala asi před rokem. Tenkrát mě panímáma špatně přivázala a odjela s celou rodinou do Klášterce na pouť. To by mi ani nevadilo, kdyby nebyl chlív od obytné části domu oddělen jen dveřmi. Já, jako každá zvědavá ženská, vydala jsem se na první, a obávám se, že i poslední průzkum. Pomalu a opatrně jsem se plížila ztichlou chodbou a párkrát na zkoušku zavlnila boky, ale jelikož nebyl nablízku žádný divák, brzy jsem toho nechala. Přesto mělo toto „vinění“ nedozírné následky. Vrazila jsem zadkem do almary, která se otevřela, a nebyla bych to já, kdybych to tam neokoukla. Nic zajímavého jsem neobjevila, jen řady pytlíků, a když jsem do jednoho z nich lehce strčila, začalo se z něj sypat cosi bílého. Úlek byl strašný! Rychle jsem couvla, a aby nebylo toho neštěstí málo, levým zadním kopytem jsem šlápla na věc, která se nazývá pokličkou. Ozval se příšerný randál a já bych se vrhla dopředu jako rozzuřený býk, kdyby mě nezastavil pohled na to bílé, co se dosud válelo po zemi. Po chvíli jsem se uklidnila a otočila se o 180 stupňů (vidíte, i my krávy jsme matematicky založené). Nejspíš vám došlo, že pod pokličkou většinou bývá hrnec, a rány na mou rohatou hlavu, zase jsem ryze ze zvědavosti nadzvedla pokličku (podobně jako u napaječky) a tu se celou chodbou rozšířila krásná vůně karbanátků (alespoň panímáma po návratu křičela: „Naše karbanátky! Kde máme karbanátky?“).

Došlo mi, že to nejspíš bude jejich oběd a celá vyhladovělá jsem na tu dobrotu dostala chuť. Věděla jsem z lekcí slušného chování, které mi uděloval vepřík Honza, že se nesluší sníst druhému jídlo, jenže, říkala jsem si, něco tak dobrého se mi už do huby nedostane, a tak jsem to spořádala.

Je to docela logické, po takovém ňamáníčku jsem dostala žízeň, a protože do chlíva bylo daleko, obrátila jsem se k umývadlu, otočila kohoutkem, jak to dělávala panímáma v chlívě, voda začala téct a já se pořádně napila.

Sotva jsem uhasila žízeň, dostavil se další problém. Potřebovala jsem na toaletu. A jelikož znám od vepříka Honzy něco o záchodě, a protože se mu hrnec podobal, použila jsem jej místo WC. Splachování nikde nebylo, ale stačilo jemné žd'uchnutí čumákem a přikryla jsem TO deklem. Pak jsem se konečně vrátila do chlíva a ulehla na slámu, kde jsem spokojeně pochrupovala až do chvíle, kdy se Tobiškovi vrátili. Čekalo je nepříjemné překvapení. Ach ouvej, skleróza, kterou už nějaký čas trpím, se mi opět vymstila! Pro usilovné hledání toalety jsem zapomněla zavřít vodu! A když jsem si uvědomila, že přijdou i na zprohýbanou pokličku a oběd zaměněný za .., málem jsem se roztřásla strachy. Panímáma na mě přišla se svým: „Rajko, Rajko, ty jsi ale kráva,“ čímž mi neoznámila nic nového, a smutně dodala: „Bože, bože, máme to hloupou stračenu!“ Na hloupost bych to nesváděla. Kdybych nebyla zvědavá a nevyšla z chlíva a potom nevlnila boky ….. mohlo všechno dopadnout úplně jinak.