Kostal_knihovna.jpg

Almanach soutěže Literární Varnsdorf 2004

Vybral, sestavil, medailonky a ostatní doprovodné texty napsal Milan Hrabal.

Ilustroval Pavel Kacafírek.

Fotografovali Petr Zápotocký ml. a Olga Domorázková.

Na vzniku publikace se podílely Monika Mrázková a Olga Domorázková.
Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf 2004
71 s. Náklad 400 výt.
Obálku s použitím kresby Pavla Kacafírka a grafickou úpravu navrhl Milan Hrabal.

Grafické zpracování Iveta Dvořáková.

Tisk a knihařské zpracování Marek Dvořák tiskárna TRIO Varnsdorf.
Publikace vyšla s laskavým přispěním Ministerstva kultury ČR a města Varnsdorf.

ISBN 80-86409-10-4 (brož.)


Cena: ….. Kč

 

Sborník šestého ročníku varnsdorfské literární soutěže publikuje ukázky z prací 12 autorů.
Obsahuje také medailonky autorů, výsledkovou listinu soutěže a fotoreportáž ze setkání autorů, porotců a pořadatelů v červnu 2004.

Vítězce kategorie próza Michaele Janečkové knihovna vydala samostatnou drobnou publikaci Tak to vidíš, Kláro, nicméně i v tomto sborníku je zastoupena dvěma ukázkami.

 

 

Obsah

Úvod

Petr M. Koubek: Kdo

*** (A povídej ještě…)

Poslední večer

*** (Před půlnoční a jitřní…)

            Na petlici námrazy

Petr Bukovjan: Dotýkání

Deník

Vlčí máky

*** (krájeli podzimní jablka…)

Strach

*** (Proluky ticha…)

*** (a nechtěla než…)

*** (knot byl můj…)

Radana Šatánková: Zpověď

Elipsa

Vzpomínka na babičku

*** (Nejraději prý má přírodní typ:…)

Jan Hlůžek: Týden v obrazech

Marcela Blahůšková: Druhý prosinec

            *** (Zas zbyl jen vztek a bezmoc…)

Hodokvas

O brýlích

XXX

Jan Němec: Co milenci nesnesou

Má Smuténka

Pieta

Milan Šel: Venuše

Věra Jelínková: A přišel podzim…

Pavel Gallus: O písmenkách

            O kalhotkách

            O rumu

Zdeněk Hulbach: Man on the moon

Petr Veselý: Kniha života

Michaela Janečková: Rodinné a jiné slavnosti

Přílohy

Výsledková listina Literárního Varnsdorfu 2004

Odborné poroty

Literární Varnsdorf 2004 v číslech a faktech

Poděkování

Jaký byl? (obrazem)

Medailonky autorů almanachu

Ilustrátor almanachu

Ediční poznámka

 

 

 

Ukázky

 

 

Petr Bukovjan

 

Dotýkání

 

zem

jež trne

neprolitou krví

 

tam

po rukou chodit

a bosých

 

 

Petr Bukovjan

 

Deník

 

Tma se dere

do světlíku

s kouty na zdech

tiše srůstá

 

Den se svěřil

 

A zpovědníku

dovnitř

otevřou se ústa

 

 

Zdeněk Hulbach

 

Man on the moon

 

„Nazdár,“ neslo se noční ulicí, kterou jsem procházel. Rozhlédl jsem se, kdo to volá. Ale v celé ulici jsem byl jedinou živou bytostí. Ledaže by na mne mluvila jedna z pouličních lamp, které mi osvětlovaly cestu. Ale to mi přišlo opravdu jako nesmysl.

„Tady jsem,“ ozvalo se znovu. Opět jsem se rozhlédl, ale nikde nikdo. Pro jistotu jsem se podíval i na lampy. Ty si ale jen klidně svítily. Zakroutil jsem hlavou a zapochyboval, zda už nezačínám trochu blbnout.

„Tady, nahoře,“ ozvalo se do třetice. Zvedl jsem hlavu, podíval se nad sebe a vyjeveně vykulil oči. To už by mi přišlo normálnější, že na mile mluví lampa, než obraz, co jsem spatřil. Na obloze byl mezi hvězdami srpek měsíce a na tom srpku seděl chlápek v kraťasech, triku, klinkal bosýma nohama a chechtal se.

„Tý vole,“ vypustil jsem ze sebe.

„Něco se ti nezdá?“ zeptal se mě chlápek a přitom se zašťoural v nose.

„Jo. Ty,“ odpověděl jsem.

„A copak se ti na mě nezdá?“

„Co děláš tam nahoře,“ řekl jsem po pravdě.

„Sedím, jak vidíš.“

„No, to vidím. Ale jak ses tam dostal?“

„Jak,“ uchechtnul se a rozhoupal měsíc tak, až jsem myslel, že oba dva sletí dolu. „Řekl jsem si, že se podívám na svět trošku z výšky a měsíc mi na to přišel nejvhodnější. Tak jsem udělal elá hop a byl jsem tu.“

„Počkej, počkej,“ zarazil jsem ho. „To je nějaká pakárna.“

„Jaká pakárna?“ podíval se na mne nechápavě. „Víš, jakej je vodsad“ výhled? Ty města, ty světla ty lidi... A těch hvězd, co je tu. Kamaráde... O tom se ti ani nesnilo.“

„Jó, jen jestli se mi nezdáš ty,“ ušklíbnul jsem se a hned toho zalitoval. On totiž natáhl ruku, sundal z oblohy jednu hvězdu a mrštil ji po mně. Mířil přesně. Mezi oči. Hodnou chvíli jsem kromě hvězd na obloze viděl ještě spoustu dalších kroužit okolo mojí hlavy.

„Tak co, je to sen?“ smál se chlápek na měsíci.

„No počkej,“ naštval jsem se. Sebral jsem ze země hvězdu, kterou mě trefil, zamířil a hodil. Moje muška už ale tak přesná nebyla. Hvězda prosvištěla chlápkovi kolem ucha, potom se odrazila od špičky měsíce a dál pokračovala někam do vesmíru.

„Dobrá rána,“ zatleskal ironicky chlápek a pokýval hlavou. „Právě jsi vyrobil kometu. Jen by mě zajímalo, co teď dáme zpátky na oblohu místo tý hvězdy.“

„To ale přece není můj problém.“

„Hele, počkej,“ povídal mi vážně měsíčňan, „tady končí legrace. Tu díru po hvězdě musíme nějak zacpat.“

„Kdybys tu hvězdu po mně neházel, tak tam teď žádná nebyla.“

„Házel, neházel... Kdybys ty líp mířil, tak jsem ji chytil a vrátil zpátky. Ale to je teď jedno. Radši zkus něco vymyslet, čím to ucpat. Přece to takhle nenecháme. Podívej, jak to vypadá.“

Měl pravdu. Obloha bez hvězdy teď vypadala opravdu divně. Shodou náhod totiž sebral hvězdu z oje Velkého vozu a ten teď působil poněkud neúplně. A v žádném případě to tak nemohlo zůstat. Chvíli jsem přemýšlel, jak to napravit. A pak mi padl do oka zářící srpek měsíce.

„Hele, už jsem na to přišel. Podívej se pod sebe,“ zavolal jsem na měsíčňana. Ten sklonil hlavu, podíval se pod sebe dolů, před sebe dolů, za sebe dolů, okolo sebe a pak zakroutil nechápavě hlavou.

„A co mám vidět?“

„Podívej se hned pod sebe!“

„No, měsíc. A co jako? Tím tu hvězdu nenahradíme.“

„Počkej. Vidíš, jak je zářivej? Stejně jako hvězdy. Kousek z něj odloupni a vraž ho místo hvězdy. A bude to.“

„Jo, já z něj kousek odloupnu a pro změnu bude díra v měsíci. Fakt parádní nápad.“

„Tak se podívej důkladně. Vidíš to déčko? To znamená, že dorůstá. Když z něj teď kus odloupneš, tak než si toho někdo všimne, zase doroste. Chápeš?“

„A jó. Člověče... Toho jsem si nevšiml. Tak to je super!!!“ nadskočil měsíčňan nadšeně. Potom chytil měsíc za okraj, trochu zabral a kousek odlomil. Ten upravil na potřebnou velikost a vrazil ho na prázdné místo na obloze. Velký vůz byl zase kompletní. Jen v měsíci teď byl malý zub. Ale nebyl zas tak vidět a za chvilku stejně zmizí.

„A je to. To je nádhera. Tomu říkám vyrobit hvězdu snadno a rychle,“ smál se pak měsíčňan vesele.

„Jo, to jo. Jen už, prosím tě, žádnou hvězdu nesundavej. Ten měsíc není zas tak velikej, abysme z něj mohli uždibovat kousky.“

„Neboj, neboj. Už nebudu,“ klidnil mě. Potom se krátce zamyslel. „Hele a nechceš si sem nahoru taky vyskočit? Ještě by ses sem vešel. Místa je tu dost.“

„Já myslím, že dneska už asi ne. Že už asi půjdu dom.“

„Fakt nechceš? Noc je ještě dlouhá a ten výhled...“

„Fakt ne. Ale třeba se tam nahoře někdy sejdem. Kdo ví. Tak se zatím měj a dobrou noc.“ „Dobrou. A taky se měj,“ zavolal na mě měsíčňan a pak se zahleděl někam do dáli. Chviličku jsem na něj ještě hleděl. Pak jsem se podíval na pouliční lampy a zasmál se. Jak by lampy mohly mluvit...