Výpis akcí

Proběhlé akce, napsali o nás

Druhé světy (a jejich smysl)

Varnsdorfská knihovna zůstává věrna jednomu ze svých nadstandardních poslání – šířeni lužickosrbské kultury do českého prostředí. Do poměrně bohaté bibliografie tamních publikačních aktivit letos přibývá výbor z próz Róži Domašcyny Druhé světy. Jde o jakési resumé posledních pětadvaceti let její literární činnosti – jak sama uvedla na akci, které si povšimneme na závěr.

     Česky čtenář měl zatím málo příležitosti se seznámit s dílem jedné z nejviditelnějších literárních osobností sousedního slovanského národa. V roce 2004 vyšel útlý soubor Domašcyniných próz Kočičí čarování jako mimořádná příloha Česko-lužického věstníku, zatímco o její básnické tvorbě jsme si mohli udělat představu z ukázek v antologii Jazyk, jimž porozumíš světu (2007) a v některých časopisech či sbornících.

     Historické okolnosti Lužickým Srbům nadělily existenci v německých státních útvarech, trvalou a neobejitelnou koexistenci s německým jazykovým prostředím. Řada literátů proto publikuje v obou jazycích. Svá díla napsaná v lužické srbštině mnohdy sami posléze překládají do němčiny, nebo naopak, píší své „originály“ německy a posléze tvoři jejich lužickosrbskou variantu. Oba postupy využívá i Róža Domašcyna. Editor Druhých světů Milan Hrabal se rozhodl pro překlady převážně z autorčiných německých textů. Ty totiž počítají se čtenářem méně vrostlým do lužickosrbských reálií a tamního duchovního milieu. Přesto za publikovanými texty najdeme deset stran vysvětlujících poznámek.

     Co si to vlastně od Domašcyny přečteme? Hodně napoví podnázev: Pohádky, básně, eseje a jiné texty. Pohádky čerpají z národního folkloru, jimž malou Róžu „nakazila“ její babička – lidová vypravěčka. Mnohdy kuriózní lidová moudra stejně najdeme pod nadpisem Zajímavosti. (Při krváceni z nosu zachyťte krev do skořápky, tu pak položte na žhavé uhlí. Jakmile krev zaschne, krvácení přestane.) Básně coby samostatný útvar najdeme v knížce pouhé dvě. Rámuji oddíl vzpomínkových próz Intimní intermezzo. Folkloristické pozadí se zde projevuje osobně laděným vyprávěním dcery, jejíž matka si trvá na tradici krojového odívání a rodné řeči. Žánrové vymezení dalších próz není jednoduché specifikovat: snad eseje, snad literární črty. Obráží se v nich autorčin zájem o „jazyk jako komunikační materiál“, o prostupování jazyka a reality. Trefně k tomu využívá perspektivy dítěte. V eseji Směšné štěstí čtenáře jistě zaujme jeden z odrazových můstků takových úvah, jimž je první zkušenost ze setkání s českým jazykem.

     Autorčina jazyková dvojdomost se stává tématem bolestné národní sebereflexe a Domašcyna se na její vrub nebojí pokládat otázky „na tělo“ do vlastních řad. Zachycuje cely rejstřík frustraci doléhajících na národ, který postrádá oporu vlastní statnosti a krůček po krůčku podléhá asimilaci a tlaku globalizace. Výmluvná je její kritická zmínka o předvádění inscenovaných svateb v lidových krojích před německou politickou vrchností... Najednou pociťujeme, jak nakašírovaný folklor ve funkci prodejního artiklu ve skutečnosti ukazuje cestu k národní vykořeněnosti. Výše uvedena charakteristika Domašcyniných textů postavila před editorsky a překladatelsky tým vysokou laťku. V tiráži napočítáme osm jmen překladatelů, nepočítaje v to jazykovou a odbornou revizi a další redakční spolupracovníky. Knihovna coby vydavatel má štěstí na osobu své ředitelky (Ilona Martinovská), která se sama umí postarat o grafickou úpravu a sazbu. Za pozitivní glosu stoji též ilustrační doprovod Lenky Vaňkové. Nelze opominout, že knížce významně pomohly na svět grantové příspěvky od Česko-německého fondu budoucnosti a města Varnsdorf.

     Není od věci zmínit ještě okolnosti „křtin“ Druhých světů na půdě vydavatele 19. listopadu 2015. Akce se odehrála pod hlavičkou celostátního Dne poezie a zároveň 19. ročníku Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu. Autorka četla ukázky z německých i lužickosrbských originálů, Milan Hrabal a nadějná varnsdorfská recitátorka Adela Pondělíčková interpretovali jejich české verze. Dramaturgii pořadu příjemně dotvářel nevidomy klavírista Ladislav Seifert. Ano, i takto se prolínají „menšiny“ na zdejších setkáních. I bez šance na masovou účast a silnou mediální odezvu jsou varnsdorfští knihovnici přesvědčeni o jejich potřebnosti a smyslu.

Martin Havlíček

   

Publikováno v „Světlík  

svět libereckých knihoven“ č. 4/2015

 


 

 

 

Pasování prvňáčků na čtenáře

Nejmenší čtenáři se dočkali! Prvňáčci, přihlášení na začátku školního roku do Akce Prvňáček, byli v sobotu 13. června v Městské knihovně Varnsdorf slavnostně pasováni na čtenáře. Celý rok poctivě sbírali v dětském oddělení do svých veselých barevných průkazů razítka, kterými byli odměňováni za pokroky ve čtení, aby si před prázdninami zasloužili pasování na čtenáře. V horkém sobotním odpoledni se v knihovně sešlo šestadvacet prvňáčků, kteří s sebou přivedli rodiče, sourozence (z nichž mnozí již pasováním prošli v minulých letech) i prarodiče, v dychtivém očekávání přicházejících okamžiků. Po uvítání v knihovně, kdy k dětem a jejich rodičům promluvil též místostarosta Roland Solloch, si všichni užili veselé písničkové pohádkové představení divadélka Koloběžka. Po chvíli zábavného soutěžení v dětském oddělení knihovny pak přišla dlouho očekávaná chvíle samotného slavnostního pasování. Děti byly odměněny tričkem s logem Akce Prvňáček (pro tuto příležitost si stejné tričko oblékli všichni zaměstnanci knihovny), diplomem, novým čtenářským průkazem a báječnou knížkou pro prázdninové čtení. Chvíle to byly slavnostní i dojemné, všichni „dospěláci“ okamžiky pasování prožívali s dětmi. A nakonec přišlo ještě velké fotografování! Víme, že nám malí čtenáři zůstanou věrní a budeme se s nimi v knihovně potkávat i v dalších letech. A těšíme se až v září a říjnu rodiče své prvňáčky zdarma přihlásí do dalšího ročníku Akce Prvňáček. A my poznáme novou partu dětí, které se budou statečně potýkat s písmenky a slabikami a které společně s jejich rodiči dovedeme k dalšímu slavnostnímu pasování na čtenáře.


 

 

Beseda s nevidomými

 

Další třídou naší školy, pro kterou se v Městské knihovně ve Varnsdorfu uskutečnila beseda s nevidomými lidmi, byla 7. A. Děkujeme panu Hrabalovi za přípravu besedy a příjemné průvodní slovo, rovněž panu Vaňkovi a panu Kaiserovi, kteří dětem přiblížili běžný život nevidomých lidí. O přínosu setkání pro žáky nejlépe vypovídají jejich vlastní slova:

„ Líbilo se mi, že jsme si mohli zkusit, jak se poznávají bankovky nebo jak poznají, že je sklenice plná, jak vyprávěli o sobě a o svých krásných a chytrých psech. Mohli jsme se na cokoliv zeptat. Ukázali nám i speciální počítač a mobil pro nevidomé. Zkusili jsme si poslepu udělat i jednohubky. Byl to nezapomenutelný zážitek.“ 

„Z přednášky jsem se toho hodně dověděla. Připadalo mně to všechno tak zajímavé, třeba počítače na hlas nebo mobilní telefony.“

„Já osobně obdivuju slepé lidi, neumím si představit být slepá.“

„Zahráli jsme si i Člověče, nezlob se upravené pro nevidomé.“

„Líbilo se mně, jak mají smysl pro humor.“

„Mně se nejvíc líbilo, že jeden z těch pánů napsal knížku příběhů pro svého synka.“

„Moc jim přeju, aby jim našli nějakou operaci, aby mohli vidět a víc poznávat svět.“

Ing. Z. Botková

 

 


 

 

O potřebě mostů

Ivo Harák

 

Čta název sborníku překladů Huckaufových básní od několika překladatelůjsem si uvědomil, jak blízko si jsou některá slova. A že toto přibližování se je umožněno právě literaturou, poezií; jež takováto společenství vytváří zdůrazněním symbolického a obrazného potenciálu některých termínů, zvýrazněním souvislostí konotativních. Pokud se totiž lyrický subjekt veršů německého autora (s kořeny mj. lužickosrbskými) Petera Huckaufa cítí býti Mezumročanem, totiž člověkem rozkročeným mezi dvěma řekami (řekami nestejné šíře a rozličného významu: v našem případě Labem a Černým Halštrovem), můžeme v tom ovšemže zaslechnouti také rozsochu řečí, kultur, tradic…

… a vůbec rozeklání nikoliv jenom úzce etnické (neboť se nacházíme v prostorách stýkání se a potýkání, vzájemného ovlivňování Němců a Lužických Srbů), ale šířeji kulturní: řekněme, že to, co náš básník kdysi uskutečnil a rozhodl ve svém vlastním životě („O deset let později jsem opustil svět techniky a začal se věnovat knihovnictví.“), odehrává se dnes a denně v řeči stejně jako v aktuálním světě, v plánu synchronním i diachronním, existenciálně závažně. Rozhodování se mezi mít a být, přežívat a žít. Žít jako člověk.

Tělo osudově spojené s duší – a skrze ni vevázáno do paměti ducha, paměti arci kolektivní. Do níž patří – spolu s ukotvením etnickým – také vazba k dávným mýtům a pověstem, i jich dnešnímu projadřování se v živoucím komplexu krajinném. S vědomím tohoto stává se poezie vlastně jakousi hlubinnou ekologií; důsažnější možná výzkumů a soudů ryze vědeckých.

Neboť svede v jediném obraze zahlédnouti vzdálené s blízkým, dávné se současným (a budoucím), trvalé i pomíjející, věci vnějšího světa vedle jich transformace v prostorách tam za očima – neboť umí vidět, zachytit, pojmenovat i hodnotit v jednom. Přiznáme-li v Huckaufových básních primát řeči (před věcí), netvrdíme však, že jde o básnění abstraktní natolik, aby se stávalo hermetickým. Nikoliv bez vazeb k našemu Zdeňku Rotreklovi pravím: jde o zahlubování; v němž se rozličné vrstvy spíše umocňují, než popírají; od zkušenosti s aktuálním světem přistupuje tvůrce (řečí) k platnosti symbolné, od ní zase ku zcela konkrétním svým látkovým zdrojům. Přečtu-li si: „srdce ryb / se vplétají do větví / co čekají ptáky / a lidi“, vidím někdejší krajinu Srbské Lužice – pozdější hnědouhelné doly a nyní zatopená jezera plná ryb (v krajině ovšem ne-přirozené) – čekající (dosud marně?) na návrat přirozeného řádu i lidské úměry.

A když už tu padlo jméno Rotreklovo: Huckaufa toho s ním pojí ještě více. Například vědomí dynamiky tkvící už ve věci samotné, která se děje ze své vnitřní podstaty: proto i zde objevíme častá deverbativa. Také pro Huckaufa odehrává se v (paměti) řeči vlastně jakýsi polylog kultur a modů: tady a teď potkává se technicistní preciznost výrazová (postmoderně rozkládající slova v rytmické shluky nabízející v rozličné realizaci rozličný význam: „slova rozpouštím na slabiky / a zaříkávám hlásky“) se snovými vizemi pohanskokřesťanského dávnověku či (ještě pořád?) žitého folkloru („svým kořenům nemohu utéci“), hledání kořenů (včetně těch u – jazykově – Němce lužickosrbských) s ohledáváním budoucnosti (bez nabízení kýčovitě snadné naděje), přímé pojmenování s básnickým experimentem stejně jako intertextovými, interkulturními vazbami (s odkazem na někdejší Marxovo hodnocení náboženství jako opia lidstva dozvídáme se nyní, že ani „opium činů nás nespasí“).

Poněkud problematickým jeví se mi Huckauf tam, kde už vychovává a politizuje nejenom skrze plán jazykový a obrazný, ale jaksi bezprostředně, slovy stejně velkými jako ohmatanými: „jak malá je touha / velikášství / s právem pohrdat / vším menším“ –, kde se svého čtenáře snaží natolik přesvědčovat, až sám přestává býti básníkem. A stává se jenom veršujícím publicistou.

Dávám přednost místům, v nichž vidí problém v plnosti jeho možností, nástrah, ale také nabídek řešení: „Co nám jazyky předhazují / co zadržují / před čím ochraňují / pokud nás neohrožují“.

Pokud čtu: „vlaštovky vyřezávají Sprévu“, zahlédnu nádherně konkrétní básnický obraz, jehož vizualizace ponechává zazníti symbolům při jich ohledávání prostoru kótovaného dvojím pohybem (vlaštovek a řeky; ta však se zdá než objektem akce ptačích těl, tvořeným a stvořeným už ne jen jich činem, ale přímo jich bytím). Tady vskutku vím, že „mluvit znamená osvobození / obohacení“.

A básník je potom tím, který pro nás čtenáře klene mosty. Mezi kulturami, mezi národy. Mezi minulou tradicí a budoucím hledáním. Jistě. Ale také od člověka k člověku – a v nás samotných. Nad několika řekami (tož zcela publicisticky dodávám: německy píšící básník s lužickosrbskými kořeny, aktivní účastník mnohých Svátků lužickosrbské poezie – i těch, které se konaly v severočeském Varnsdorfu, přítel poetů polských i českých; básník stejně jako výtvarník: doprovodem námi recenzované sbírky jsou vlastní Huckaufovy ilustrace) – i od jazyka k řeči: tedy od možností a potenciálu k živé realizaci tady a teď.

Jsem tedy velmi rád, že Petru Huckaufovi konečně vychází knížka jeho textů v českém překladu – přestože se na ní podílelo více překladatelů, výsledek je nakonec stylově jednotný a přesvědčivý (supervizi nad celým projektem měl varnsdorfský literát Milan Hrabal).

Peter Huckauf: Mezumročan. Městská knihovna Varnsdorf 2014, 1. vydání, náklad 200 výtisků, cena neuvedena, 78 stran.

 

Kulturní noviny 21/2015 - http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2015/21-2015/o-potrebe-mostu

 


 

 

Křtily se Pohádky pro světlo

    

Autor dle svých slov překonal sám sebe: „Psaním jsem se trápil dva roky, ale potřeboval jsem se naučit psát na počítači s hlasovým výstupem.“ Roman Vaněk v pěti letech onemocněl cukrovou, podstoupil několik léčebných pobytů a neúspěšných očních operací.

Vydání Pohádek pro světlo podpořilo Občanské sdružení Lenička a nemalý podíl, včetně rodiny autora, na něm měli i kmotři Milan Hrabal (sestavení publikace, grafické úpravy, redakční práce), Ilona Martinovská (sazba a grafická úprava), Miroslava Kubešová (jazykové a stylistické úpravy). O to, aby se knížka líbila na pohled, se postarali malí ilustrátoři - Jiří Buršík, Barbora Cipriánová, Marie Cipriánová, Gabriela Hrabalová, Viktorie Lukačovičová, Karolína Rambousková, Linda Rambousková, Vít Vaněk a autorka obálky Renata Rambousková.

Hana Těšitelová, která dala podnět ke vzniku knihy a přizvala výše zmíněné kmotry ke spolupráci, se také ujala moderování celé akce. Ukázku z knížky přečetli Jiří Buršík, Gabriela Hrabalová, Milan Hrabal a Martin Louka. Rozdávaly se autorské výtisky (dotisk, neboť první náklad byl ještě před křtinami vyprodán!) a od klavíru, u kterého seděl Ladislav Seifert, se linuly pohádkové melodie. Dort pro děti upekla autorova manželka, dětské šampaňské „teklo proudem“ a na závěr proběhla autogramiáda.

   

Miroslava Kubešová, foto Ilona Martinovská

Převzato z Hlasu severu č.19/2014, s. 4

 

 
<< Začátek < Předchozí 1 2 3 Další > Konec >>

JPAGE_CURRENT_OF_TOTAL