První část je výborem z knihy Tež ja mějach zbožo (Také já jsem měl štěstí, 2005). Básník Beno Budar v ní shromáždil autentická svědectví válečných veteránů – Lužických Srbů, kteří museli za Hitlera narukovat do wehrmachtu a proti své vůli bojovat za Říši v uniformě svého utlačovatele. Ze čtyř desítek příběhů jich do českého výboru bylo pojato devět.

Druhá část má název Zažili jsme hodně strachu a zachycuje vzpomínky čtyř lužickosrbských žen z konce války. Prožívaly to, co asi většina žen na území poražených, ovšem s další hořkou příchutí navíc: strachem z vojáků dvou bratrských národů, které je osvobodily od nacismu. Knižní vydání autor teprve připravoval a pro tento český výbor poskytl rukopisné ukázky.

Na závěr je otištěn text Jak jsem našel svého otce. Také tato dokumentární povídka úzce souvisí s událostmi konce druhé světové války.

Ukázky

Někdy jsem taky vozil Schörnera             

Jan Kmjeć (1910-2003)

Každý den jsme byli blízko smrti. Byl jsem v 6. Paulusově armádě u Stalingradu. Každou noc přilétaly stovky Junkersů 52 s jídlem. Jen v noci, ve dne by je sestřelili. Letěly moc pomalu. Cestou nazpátek brali nemocné a raněné. Tak jsem se v polovině prosince 1943 dostal ze Stalingradu i já. Měl jsem takzvanou volyňskou zimnici.

Byl jsem řidičem u divizního štábu. Někdy jsem vozil také Schörnera, právě toho, který potom na konci války řádil u nás doma v Lužici. Ten se ničeho nebál. Byl to úplný ďábel. Měl jsem takový malý volkswagen a musel jsem s ním jezdit až úplně do první frontové linie. Jednou jsem byl zraněný, právě když jsem ho vezl. Ale měl jsem velké štěstí. Mohl jsem přijít o ruku. Granáty na nás lítaly ze všech stran. Kdybych tam přijel o dvě vteřiny později, Schörner by už nebyl. Střepina mu sjela po zádech a jenom mu rozpárala sako uniformy. Byla to ta samá střepina, co mi hned potom zajela do ruky.

Jednou, když jsme utíkali z Ruska, ukradli mi auto němečtí vojáci. Naše hlídka nedávala pozor. Byl jsem za to odsouzen na pět dní do trestného komanda, tak se tomu říkalo. Byl tam jistý kapitán Broniewski, na toho nikdy nezapomenu. To nebyl člověk, to byl ďábel. Ten nás každý den posílal mezi obě fronty. Kanóny, které v tom prostoru zůstaly ležet, jsme museli tahat vleže na břiše na provazech. Bylo to komando smrti. Byl tam s námi také jeden poručík, samozřejmě degradovaný. A tak jsme si spolu povídali. Řekl jsem mu, že jsem někdy vozil Schörnera. Na to mi řekl: „To je pěknej sviňák!“ A pak mi vyprávěl, za co se sem dostal on. Při ústupu byl odpovědný za dvacet nákladních aut s municí a jídlem. Jednou kolonu na chvíli nechal zastavit, aby se přesvědčil, že je všechno v pořádku. A právě v té chvíli jel kolem Schörner. Vždycky zvlášť vyžadoval, aby všechny kolony zastavovaly úplně vpravo. Schörner okamžitě zastavil a na toho poručíka vyjel, jak to, že si dovolil takhle stát uprostřed cesty. Vyžádal si jeho vojenskou knížku a napařil mu pět dní u trestní divize. Nato poručík Schörnerovi řekl: „Jestli smím pana generálplukovníka upozornit, on sám také nezajel úplně doprava.“ Zastavil totiž uprostřed cesty. Schörner mu odpověděl: „Pro tentokrát máte pravdu, ale já nemám čas. Vezmete těch mých pět dní za mne, takže to máte celkem deset.“ Takový byl Schörner.

Lužická srbština mi velice pomohla. Ruští civilisté mi nevěřili, že jsem Němec. Ty jsi Ukrajinec, říkali mi. To jejich cyrilské písmo jsem se naučil číst, už když jsme byli s armádou v Jugoslávii. Tam bylo na všech krámech dvojí písmo – latinka a vedle cyrilice. Tam jsem se to naučil. Dovedl jsem přečíst každý ukazatel cesty a taky noviny. A to bylo jedině díky tomu, že jsem uměl lužickosrbsky. Byl jsem všude u těch ruských lidí a starých babiček jako doma.

Když jsem k nim přišel, první bylo vždycky: Kak vas nazyvájut?

Pokaždé jsem řekl „Jan Jakubovič“. Jan, syn Jakubův. A už byl člověk jako doma. Někdy jsme také jezdili do vesnic, zabili prase a společně jedli. Všechno to byli dobří lidé, křesťansky založení. Jeden starý člověk byl důstojníkem v první světové válce a ten se mě pokaždé ptal: „Řekněte mi, prosím vás, Jane Jakuboviči, my Rusové nechceme válku a vy Němci taky ne. Tak proč je?” To nemohl pochopit.

A v té rodině měli také čtrnáctiletou dceru, ze školy vychovanou úplně stalinisticky. A ta se chtěla naučit německy. Každý večer za mnou chodila a ptala se, jak se to nebo ono řekne německy. Řekl jsem jí to a ona si všechno zapsala. Na tom není nic špatného, že se chce učit německy, myslel jsem si. A tak jsem s ní mluvil německy, jak to jen šlo. A když už to nešlo, mluvili jsme rusky. Asi tak po dvou týdnech jsem se jí zeptal: „Nino, proč se tak pilně učíš německy?“ Odpověděla mi: „Učím se německy, abych našla práci na německém vojenském velitelství a mohla tak dělat špionáž pro Rusko.“ Tohle mně, německému vojákovi, ta holčina řekla!

Já na to: „Nino, víš, co jsi teď řekla? Já jsem německý voják, musím to hlásit, a pak tě zítra ráno tady před vaším domem zastřelí.“

„Pak umřu jako vlastenka za Rusko,“ odpověděla mi na to. Tak tam byly ty děti vychované. To ti řeknu, z toho jsem byl úplně hin.

Po zranění jsem byl řidičem v Königsbrücku. Vozil jsem štábního lékaře. Byl to prima člověk. Každou sobotu jsem mohl jezdit domů. A když se přiblížila fronta, přeložili nás do Landshutu v Bavorsku. Tam nás ještě v Meiningenu nasadili proti Amíkům.

Potom jsme se vrátili do Coburgu, tam už se nebojovalo. Odtud jsme se s tím štábním lékařem s bílým praporem vydali do amerického zajetí. Zbraně jsme zahodili cestou. Dostali jsme se do amerického zajateckého tábora ve Wormsu. Tam nám všechno sebrali, i auto. Byli jsme hladoví jako vlci. V táboře, bývalých kasárnách, nás byly tisíce vojáků. Museli jsme stát, ve dne v noci. Čtyři týdny. Američani byli krutí, snad ještě víc než Rusové. K jídlu jsme dostávali dva suchary a vodu ze sudu od močůvky. Každých 24 hodin. Kdo upadl, toho ušlapali. Byl jsem kost a kůže, vážil jsem míň než padesát kilo.

2. února 1946, po sedmi letech vojákování, jsem se vrátil z amerického zajetí domů.

(Přeložil Milan Hrabal)

Stříleli do sebe jako blázni

Marja Regelowa, rozená Hickec (nar. 1927)            

Jedna ženská z Nowé Wjesky mi povídala, že jednou večer k ní přišel nějaký mužský, to u nás ještě nebyla fronta. Ptal se, jestli u ní může přenocovat. Řekla, že ano. V noci najednou dostala strach a šla se na něj podívat, jestli leží v parádní světnici na kanapi. A oknem viděla, že je tam světlo a on chodí kolem stolu a pořád si něco píše. Ona pak šla dolů k Marji Gruberovic a řekla jí, že je u ní takový cizí mužský, kterého vzala na noc. Marja ji hubovala, proč to dělala.

Ráno ten mužský zase odešel. Ve Worklecích ho taky viděli, něco si tam koupil, a pak byl pryč.

A teď, bylo po válce, najednou k ní přišel takový fajnový mužský, důstojník. Ptal se jí německy, jestli ho zná. Ona řekla: „Ne.“

Mně ale řekla: „Já jsem ho hned poznala, jak jsem viděla ten obličej. Nedala jsem to ale na sobě znát, kdovíjak by to dopadlo. Bylo mně horko. Takový fajnový oficír s frčkami. Já myslím, že si to tady nejspíš všechno obhlížel, že tady vyzvídal pro ruskou frontu.“

Jo, a 20. dubna byli Rusové najednou tady. Stáli jsme s tátou tamhle nahoře na hrázi a dívali jsme se. Náš nebožtík táta povídá: „Marjo, Rusové jsou tady.“

„To přece není možné,“ řekla jsem.

„Podívej, jak táhnou s koňmi dolů, mašírují přes Lejpold. Tolik koní. Tak se tolik neboj,“ uklidňoval mě táta. Bylo mně tenkrát kolem dvaceti. Přes zátarasy přišli tenkrát do Hatů. Jeden voják na kole s flintou hned k nám dovnitř a ptal se, jestli jsou tady němečtí vojáci. Říkali jsme, že tady žádní nejsou. Měl hroznou žízeň, chtěl mléko. No dobře, tomu jsme rozuměli. Dala jsem mu hrnek mléka. On povídá, že se musím napřed napít já. Bál se, že jsem mu do toho něco nasypala. Já jsem nikdy mléko nepila. A teď jsem strachy pila a pila, až mávl rukou, jako že už mám přestat. Potom ten hrnek vypil, rozhlédl se, jestli jsou tady vojáci, a zase jel.

Museli jsme pak z Hatů pryč. Náš táta zapřáhl obě krávy, naházel na vůz pár pytlů s věcmi a šaty, a jeli jsme do Worklec do panského dvora. Tam jsme byli ve sklepě. Potom se zase říkalo, že musíme dál, pořád dál. Mužští říkali: „My dál nepojedeme. Ať se děje, co chce.“

Před nemocnicí nakládali právě nemocné na vozy, na žebřiňáky, a navrch naházeli peřiny. Bylo to k smíchu, ty sestry, celé vyplašené, vypadaly jako tučňáci.

Pak vyjel celý průvod, vepředu farář Jakubaš s párem volů. Dojeli až do Zejic, tam bylo všude vojáků a všechno rozbité, tak večer celý ten průvod zase přijel zpátky. Bože můj, ne! Mužští pomáhali zase skládat nemocné z vozů, to už byla skoro noc.

My jsme byli tam v tom domku naproti nemocnici, viděli jsme, jak tam sestry chodí po dvoře se světlem. Najednou tam začali běhat i ruští vojáci. Ti nemocní strachy vyskakovali z postelí. Tam byl hotový cirkus, takový zmatek…

Zle bylo taky, když byli v Nowoslicích Rusové a tady u nás Němci. Stříleli do sebe jako blázni. A nahoře létala letadla. Celé nebe bylo černé. Létali níž a níž a shazovali bomby, to vždycky bouchlo a zakouřilo se. U nás také byli němečtí vojáci, Bože můj, ne! Ten jeden se na mě tak mačkal, říkal, že už nebudou dlouho naživu. Že přijdou Rusové a zabijou nás. Všechno se to mlelo, nic hezkého to nebylo.

Pak přišli Rusové a začali shánět dobytek. Brali ho všude z chlévů. Tak jsme jeli s našimi kravami zase do Worklec. Dojič tam povídal, že si ty krávy můžeme postavit do chléva k ostatním. Sestry ale říkaly: „To nejde, když budeme krmit ještě ty dvě krávy, tak nebude dost píce.“

Tak jsme zase s těmi našimi kravami jeli domů. A večer k nám ten dojič přišel a povídal: „Představte si, jen co jste odešli, tak přišli Rusové a pustili všechny krávy z chléva a vzali je do transportu. Tam nezůstala jediná kráva.“ Takové jsme měli štěstí! Tak jsme ty naše dvě krávy zachránili.

Moc zle potom bylo, když byla ta bitva v Hórkách. Němci stříleli seshora od lomu do vsi jako blázni.

Tenkrát k nám přišel takový fajnový mužský, ruský důstojník, měl hlad. Zrovna jsem točila řezačkou, tak mi pomáhal točit.

Řekla jsem mu, ať přijde dovnitř napít se kafe a najíst se. Svačili jsme pohromadě ve světnici, on se najednou zeptá našeho táty, jestli mi smí dát pusu. „Jo,“ na to táta. Co měl taky říkat. Tak mně ten oficír dal pusu, ale jinak na mě nesahal.

A najednou venku takové rány a střílení. Tak chudák hoch letěl zase pryč, a nechal u nás na kanapi pušku. Bože můj, já jsem za ním letěla s tou flintou v ruce a křičela za ním: „Zpátky! Zpátky!“ A on přiběhl zpátky, popadl pušku a rovnou do toho křoví směrem na Hórki. Bůh ví, jestli ještě nějaké Hórki viděl.

(Přeložila Zuzana Bláhová Sklenářová)