Exteriérová expozice regionální pobočky Paměti národa Severní Čechy, která přináší vzpomínky pamětnic a pamětníků na události 20. století, které pobočka dokumentuje v Libereckém a Ústeckém kraji pro sbírku Paměť národa.  

Osobnosti, které přibližuje tato výstava, spojuje krajina, lidé a novodobá historie severních Čech. Zlomové okamžiky 20. století se silně a neopakovatelně zapsaly do života pamětníků. Staly se součástí jejich osobního příběhu a individuální paměti. Tito lidé pro Paměť národa otevřeně a vstřícně vyprávěli. O vzniku a zániku první republiky, o hrůzách holocaustu, o vybombardovaných městech, o poválečném násilí na ženách a dětech, o komunistickém puči a pracovních lágrech, o důsledcích invaze a normalizaci, ale i o enormních škodách na životním prostředí.

Vyrůstala za první republiky v Bílině. „Měli jsme krásný služební byt ve vile s bazénem. Už v pěti letech jsem uměla plavat,“ vzpomínala Edith Kroupová, rozená Mayerová, na dětskou idylku v lázeňském městě, kde otec pracoval v blízké sklárně jako vysoce postavený úředník. O nedělích s maminkou často vyrážela na koncerty. S rodiči navštěvovali slavný hotel Bellevue. Kávu si vychutnávali v Café Pavillon. „Život byl opravdu krásný, ale úplně se nám převrátil v roce 1939.“ Otec Karel Mayer byl Němec, matka Irma, rozená Hellerová, Židovka. „Maminka musela nosit žlutou hvězdu, takže vůbec nechodila mezi lidi. Byla z toho nešťastná,“ vzpomínala Edith. V roce 1942 ji jako míšenku vyloučili z německého gymnázia. „Pan ředitel měl slzy v očích, když mně zprávu oznamoval,“ popsala. Když tátu odvedli na nucené práce a maminku zavřeli do ghetta Terezín, ujala se jí teta. „Poslední měsíce v roce 1945 jsem byla schovaná na půdě, kam mi nosili až do osvobození jídlo,“ vyprávěla. Oba rodiče se po válce vrátili, matka přijela na ruském tanku. Odsunu se smíšená rodina vyhnula, ale po válce ji nenáviděli Němci i Češi.

Za normálních okolností by s podobným výstupem se svou partou neměl tolik problémů, jenže 22. srpna 1968 ze sebe musel horolezec Jan Kyncl vydolovat morálu dvojnásob. „Pojďme manifestovat a sundejme zítra z radnice pěticípou hvězdu,“ nadhodil 25letý Kyncl v Liberci svým parťákům v den, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo. Stejnou hvězdu, kterou odmítl v roce 1952 instalovat na radniční věž místo rytíře Rolanda jeho otec a měl z toho potíže. „Přidržovali jsme se za hromosvod a báli se, že se s námi utrhne. Nebylo to příjemný. Dole byla hromada lidí. Zezdola na nás vojáci mířili kulomety. Alespoň jsme měli ten pocit,“ přiznal. Socialistický symbol na 65 metrů vysoké věži nakonec nechali. „Báli jsme se, že když ji uřízneme, upadne nám a poletí po střeše dolů na lidi. Pak někdo zaběhl za Moulisem (předseda MNV) a ten nám dal černou fangli, kterou jsme tam zavěsili,“ popsal okamžik, jak na radnici zavlál černý prapor. Brzy ho však museli sundat. Sejmutí pěticípé hvězdy se Kyncl dočkal po revoluci v prosinci 1989. „Přišel jsem na radnici a šel jsem za Příhodou, tehdejším starostou města,” popsal, jak požádal o klíče ke vstupu do věže. A v příštím roce pomáhal na její špici instalovat českého lva od sochaře Jiřího Gdovína.

„Posláním neziskové organizace Post Bellum je nejen zaznamenat, ale také atraktivním způsobem zprostředkovat příběhy 20. století, které podávají svědectví o naší moderní historii. Začtěte se do vyprávění osmi pamětníků z Libereckého a Ústeckého kraje natočených v projektu Paměti národa. Jejich osobní výpovědi nám přibližují náš region tak, jak ho již mnozí neznáme a nikdy nepoznáme,“ uvádí novou výstavu Michaela Pavlátová, ředitelka regionální pobočky Paměť národa Severní Čechy a  dodává: Krom toho, že se ve Varnsdorfu představí nová putovní výstava, tak souběžně s tím se vydává náš dokumentaristický tým do Městského divadla Varnsdorf, kde bude natáčet nové příběhy varnsdorfských pamětníků.”