Kostal_knihovna.jpg

Vybral, sestavil a předmluvu napsal Milan Hrabal
Ilustrace Eliška Stredáková
Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf 1999

25 s. Náklad 300 výt.

Tisk Tiskárna TRIO Varnsdorf

Publikace vyšla s laskavým přispěním Open Society Fund Praha a města Varnsdorf.

ISBN 80-902437-5-4 (brož.)

 

Cena: 18 Kč

 

Osm básní a dvě povídky byly vybrány ze souborů S pubertou v zádech a Vdovy v nedbalkách, které byly oceněny 1. místem v literární soutěži pro žáky 6.-9. tříd základních škol Drápanda ’99. Drobná publikace byla vydána ke dni vyhlášení výsledků soutěže a setkání jejích účastníků 5. června 1999.

 

 

Ukázky

 

První láska

 

„Kterej...!“ vykřikl jsem leknutím, když na lavici těsně vedle mé hlavy přistála nacucaná houba.

„No no, snad se nepolekal, zamilovanej,“ ozval se od stupínku Babíkův protivný hlásek.

„Nechte ho, je jasný, že byl do Žabajdy blbej. Ale on se z toho brzy dostane, viď Péťo.“

„Třeba bysme ti mohly nějak pomoct, do lásky jsme jako divý,“ notovaly si za mnou v lavici Jája a Pája, dvě možná nejhezčí, ale tutově nejprotivnější holky ze třídy.

Nejhorší na tom bylo, že měly trochu pravdu. Žabajda byla naše třídní, co nás včera vyměnila za důchod. Stará, rozeřvaná učitelka, která nás ani chvilku nenechala na pokoji a všichni jsme jí měli plné zuby. A mně, blbečkovi, se najednou stýská.

Zaťukal jsem si významně na čelo a raději vyklidil bojiště. Na chodbě jsem se pokoušel srovnat si všechno v hlavě a uklidnit se, abych se neshodil ještě víc. Ale i tady bylo bez ní pusto. Postupem času jsem došel k tomu, že jsem měl Žabajdu docela rád. Byla sice metr, ale zase uměla naučit, to se dneska cení. A jaká bude asi ta nová? Za chvíli nám ji ředitel přivede představit. Zvědavost pomalu zatlačila Žabajdu do pozadí a já mohl s klidem zaplout zpět do třídy.

„Nechceš pudr? Máš červený oči!“ rejpla si ještě Jája, ale zvonění naštěstí ukončilo přestřelku.

„... bude vás učit matematiku, zeměpis a nahradí paní učitelku Žabkovou ve funkci vaší třídní.“ Za ředitelem se zavřely dveře a Renata v celé nádheře stála před námi na stupínku. Bylo ticho. Kouknul jsem na Babíka vedle v lavici a uvědomil si, že mám taky údivem pusu dokořán. Sklapl jsem.

„Tak milánkové, seznámení máme za sebou. Popojedem, ne?“ ozvala se Renata. Otočila se k tabuli, zavrzala křída a během několika minut nám sklaplo všem. Zase Žabajda, ale krásná, uvědomil jsem si, a čím míň jsem Renatinu výkladu stačil, tím víc rostl můj obdiv k ní.

Za měsíc spadlo poslední listí a s ním u většina třídy i Renatiny akcie. Z početného davu jejích obdivovatelů jsme nakonec zbyli jen dva - pihovatý šprtoun Babík a já. Když nás pak s příchodem zimy navštívila chřipková epidemie, spolužáci jeden po druhém nenápadně mizeli z lavic, aby si doma jeden či dva týdny od sličné tygřice odpočinuli. Ta každé ráno smutně sčítala naše prořídlé řady a já při pohledu do jejích ustaraných očí pochopil, že se blíží můj finálový souboj s Babíkem.

Za normálních okolností bych se, zcela zdráv, již dávno potil v posteli a snažil se učitelku usoužit žalem, že si nemá na kom vylít vztek. Ale dnes mě poprvé za život zabolelo u srdíčka a s údivem jsem poznal, že v tom lítám až po uši. Musím vydržet, říkal jsem si v duchu a doma zahájil vitamínovou kúru spojenou s pohybem na čerstvém vzduchu, jógou a otužováním. Aby si mě Renata všimla, chodil jsem do školy v krátkých rukávech, ač venku mrzlo. Ale ani Babík zřejmě nezahálel, a tak jsme se vedle mátožných spolužáků producírovali stále oba. S ohromnou radostí jsem pozoroval, jak řady spolužáků řídnou, až jsme nakonec ve třídě zbyli tři. Já, Babík a ona!

Jenže chřipka taky nebyla „žádný mejdlo“, a já po několika dnech s hrůzou zjistil, že nebojuji pouze s Babíkem, ale i s ní. V noci mne provázely horečné sny (s Renatou v hlavní roli). Ráno jsem se probudil unavený, malátný a chuť k boji byla tatam. Ale když jsem ve škole uzřel Babíka, který na tom byl ještě o poznání hůř než já, zatnul jsem zuby a mumlal si: vydrž, Petře, vítězství je na dosah. A skutečně, omdlel jsem až při matematice, těsně po Babíkovi.

V uších mi dosud zněly vítězné fanfáry, když se tma před mýma očima začala rozpouštět a já konečně spatřil - strop nemocničního pokoje. Pomalu jsem klouzal očima z kouta do kouta, pootočil jsem hlavou a tvář se mi rozzářila štěstím. Nezapomněla! Vedle lůžka na stolku totiž stála váza a v ní tři nádherné rudé růže. Jen aby u nich neležel lístek: "V úctě Babík", pomyslel jsem si a zazvonil na sestřičku.

„Hádej,“ usmála se při mé otázce. „Byla tu paní učitelka.“

Teď teprve mohla má radost vytrysknout naplno. Zavřel jsem oči a viděl ji, jak potichounku přichází k mému lůžku, sklání se nade mnou a potají líbá mé rty. Potom něžně upravuje růži ve váze a nerada mě opouští.

„Nechala ti tu dopis,“ vytrhl mě ze snění hlas sestřičky. Prudce jsem se posadil a roztrhl obálku. Ahoj Péťo, četl jsem jako ve snách, moc mě mrzí, že jsem tě nezastihla vzhůru. Snad někdy příště. Vedle v pokoji leží se zápalem plic můj manžel, takže se zase stavím při návštěvách. Brzy se uzdrav. Pavla Žabková.

 

 

Umáčené ráno

(Majdě)

 

Zadek bolavý od klády,
u nohou doutná
včerejší den.
Ruka s cigaretou za zády,
Madla už kouká
ze stanu ven.
Oči má zalepené sny
a rozcuchané vlásky.
S mámou ve stanu -
to se to spí,
když v dešti hoří
uhlíky lásky.

 

 

Vzkaz z úletu

 

Já ne,
to vítr cuchá vlasy.
Já ne,
déšť vmetá slzy do očí.
Já nejsem ta,
kdo tě teď spasí,
jsem udupané klokočí.

 

Jsem jenom trpaslík
mizící z vesmíru,
jenom trpaslík,
co opouští svět ...

 

Pusu ti přilepím
tam venku na kastlík,
až poletím z tvýho kvartýru -
stejně máš rtíky jako led.

 

 

Zrcadlení

 

Slepě zhášíš
poslední jiskry rána
a balancuješ nad propastí,
abys aspoň z dálky
vypadal
jako můj snový ideál,
co nikdy neochutnal
život z odvrácené strany.
A já?
Jsem tvá nevděčnice,
co tě rozházela
jako korálky,
když se odmítla
podívat do zrcadla.