Almanach soutěže Literární Varnsdorf 2008
Vybral, sestavil, medailonky a ostatní doprovodné texty napsal Milan Hrabal.
Ilustroval Milan Janáček.
Fotografovali Milan Hrabal, Ilona Martinovská, Iva Minárová, Zdeňka Vajsová.
Na vzniku publikace se podílely Ilona Martinovská, Veronika Matysová (korektury).
Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf 2008
99 s. Náklad 500 výt.
Obálku s použitím kresby Milana Janáčka a grafickou úpravu navrhl Milan Hrabal.
Tisk, grafické a knihařské zpracování tiskárna SOŠ MGP Rumburk.
Publikace vyšla s laskavým přispěním Ministerstva kultury ČR a města Varnsdorf.
ISBN 80-86409-15-5 (brož.)
Cena: ….. Kč
Sborník osmého ročníku varnsdorfské literární soutěže publikuje ukázky z prací 22 autorů. Obsahuje také medailonky autorů, výsledkovou listinu soutěže a fotoreportáž ze setkání autorů, porotců a pořadatelů v květnu 2008.
Obsah
Úvod
Linda Fořtová: Tři sny
Jan Musil: Skokan
Břetislav Kotyza: A ptáci proč
Otisky
Zátiší
Václav Nejedlý: Oběť
Petra Kostruhová: Samota
Tomáš Tománek: Alfréd mi povídá
Úzkostí padají mi víčka
Jaroslava Kavalová: Ale ovšem!
Břetislav Ditrych: Polabí v zimě
Obratiště
Magdalena Pokorná: *** (Teskno...)
Petra Fíková: Mrazíš
Pod peřinou
Michal Srb: Básničky
Barbora Štanclová: Jeleni běží ticho
Skácelova škola
Pil jsem a skácel jsem se slovy
Jak spí stromy
Jan Truneček: Nahnilé citrony
Radoslav Horák: ...čert aby to vzal!
Eduard Seibert: Jak udělat pořádnou díru do světa
Delicie Nerková: Židovská máma
Jan Lipšanský: Software na cokoliv
Věra Hynštová: Šikana
Jaroslava Kavalová: Jako doplavat na druhý břeh
Bohumír Procházka: Švestkové knedlíky
Bohuslava Legnerová: Naďa
Alena Kopečková: Sněhulák
Tereza Hejdová: E MORTA aneb Smrt v přímém přenosu
Výsledková listina Literárního Varnsdorfu 2008
Odborné poroty
Literární Varnsdorf 2008 v číslech a faktech
Poděkování
Jaký byl? (Literární Varnsdorf 2008 obrazem)
Medailonky autorů
Ilustrátor almanachu
Ediční poznámka
Ukázky
Václav Nejedlý
Oběť
Mám na mysli
skleničku s marmeládou,
chleba s máslem,
hrnek horké kávy,
psa pod stolem,
ženu tančící u dřezu.
Mám na mysli paže té ženy,
která se mi docela celá oddala,
která dýchá kvůli mně,
peče kvůli mně,
umí být, když chce, dokonalá.
Mám na mysli
ostříhané nehty,
učesanou pěšinku,
vyčištěné brýle na nose,
ale ne strach.
Strach ne.
Mám na mysli
dalších sto z tisíce stran románu,
co mi zbývá dočíst,
pár hudebních desek
v poklidu nedělního odpoledne
za doprovodu paprsků
letního slunce.
Mám na mysli vytřenou podlahu,
vyměněnou vodu ve vázách
i špinavé montérky,
sadu klíčů od vazelíny,
ale ne strach.
Strach tedy ne.
Mám na mysli
svůj telefon,
stoh nepublikovaných básní,
čerstvě otevřenou minerálku,
tvrdý chleba na topení,
toulavou zablešenou kočku
nad špinavou louží
prohnutou do oblouku.
Mám na mysli
večerní seriál,
časopis pro děti na dně skříně,
hřeben na umyvadle
potřísněném zubní pastou,
větvičkami z venčení.
Mám na mysli
ubrus poznačený tužkou,
u sousedů plačící dítě,
rozbitý větrák,
výtah k nedostihnutí,
ale ne strach.
Bože strach, ten ne.
Jsem SVOJE dítě,
kolem nějž roste továrna.
Slyším SVÝMA ušima,
vidím SVÝMA očima
stroje uvnitř,
jak hladově cvakají
SVÝMI zuby.
A nepozoruji cigaretu
rozpadající se v popel.
A nepozoruji popel
ležící na špičkách bot.
A nepozoruji šedé boty
udušené v tlamě toho kolem.
A nepozoruji to kolem,
neboť továrna roste
a do mých paží
šroubují železa
skrze kosti.
Na místě mých zelených očí
dělají prostor výbojkám
a mé nohy řežou u kolen
a mé ruce sekají u ramen
a má hlava se otáčí,
otáčí o třistašedesát stupňů.
Dokud výrobna nezmizí.
Dokud není
a já jsem.
Břetislav Ditrych
Obratiště
Zvláštní hlášení
v metru
zase změna trasy
tramvaj číslo sedm
pojede na obratiště
tam a tam
Tak vida
tramvaje už nemají
konečnou
A co takhle život?
Tereza Hejdová
E MORTA aneb Smrt v přímém přenosu
(úryvek)
„Už nemůže ani pít,“ máma si utírá zarudlé oči a hledá kapátko, aby alespoň svlažila okoralé rty. Babička skoro nespí, každého pozná a chtěla by si povídat, jenomže nemá sílu mluvit. Jen pár slabounkých slov. A tak vypravuje máma. Třeba o tom, jak ji sem táta prvně přivezl, právě když se sbíraly maliny. Babi bědovala, že není ani pořádný oběd. Jenže to tenkrát byly tvarohové knedlíky zalité jahodovou frndačkou. Máma nevěděla ani co to je, ale teď je dělá jedna báseň. Nadýchané koule z tvarohu a šlehaného bílku se uvaří a polévají rozmixovanými jahodami s cukrem a smetanou. Lahoda. Nebo jak na stole ležel lístek, že až přijde z práce, má vzít hrábě a kolo a přijet za nimi na pole lajtrovat. Máma na kole nikdy nejezdila, co je lajtrovat nevěděla, ale vzala kolo a jela. Jela jako širón, hrábě přes řídítka, kam šlápla, tam stočila šlapky, takže jí silnice byla úzká. Brzdit musela o stoh, ale dojela. Z lajtrování měla za chvíli mozoly, protože o rukavicích nebyla na lístku řeč. A než se velký díl pole skopil, mozoly popraskaly, některé krvavé candry zhnisaly, ale máma se zaťatými zuby hrabala, protože není jen tak nějaká městská slečinka, jak babi žertem říkávala. Vypravovala páté přes deváté, jeden zážitek za druhým, protože mluvit znamená odejít do vzpomínek.
Pak babička začala dýchat nějak jinak. Přerývaně, hlasitě. Máma běžela za mnou, ať volám tátu, ať přijede. Hledala bibli, chtěla najít Otčenáš a jiné modlitby, protože babička je věřící. Pobíhala sem a tam, k babičce, k telefonu, brečela a klela najednou a já v tu chvíli viděla, že takhle nějak vypadá zoufalství. Pak zas seděla klidně u babi a říkala, že táta tu za chvilku je, že to jen z práce trvá a z paměti lovila Otčenáš a pozorovala, že babi se pohybují rty, jakoby říkala s ní, a tak se styděla, že ho třeba neumí, ale odříkávala ho, protože sama nevěděla, co říkat a co dělat, když blízký člověk odchází. A já vytáčela do zblbnutí tátovo číslo střídavě na pevné lince a na mobilu, a měla jsem strach, že to nezvedne nikdy a nikdy mi neodpustí, že jsem se nedovolala.
Pak začala babi dýchat ještě hůř. Zvuky zesílily a z hloubi těla podivně klokotaly. Mámě se kutálely slzy, ale byl to divně tichý pláč, bez hlesnutí. Jako když za oknem kloužou kapky. Pak to táta vzal a já nevěděla, co říct. Jak se synům říká, že jim umírá máma. A tak jsem jen koktala, že máma říká, že má hned jet domů. Ale on na to, že jen něco dodělá, že je to důležité... vtom mi máma vzala telefon. Ani nevím, kde se tu vzala. Její hlas zněl strašně nesmlouvavě. Nepadlo žádné slovo jako smrt nebo umírání. Říkala něco jako, že není nic důležitějšího, než aby tu byl co nejdřív. A pak ještě řekla: „Máma na tebe čeká!“
Tu větu si občas opakuji. Máma na mě čeká, když jsem na večírku, když píšu těžký test, když jedu z prázdnin, když jdu na rande... Máma na mě čeká. Mámy na své děti čekají i se smrtí.