Sborník prací z dětské literární soutěže Drápanda 2015 obsahuje básně a prózy 23 autorů.  Výtvarný doprovod je dílem žáků Základní umělecké školy Varnsdorf.

Obsah

Pohádky, pověsti, povídačky

Nela Petružálková: Vašík a barevné pastelky

Jiří Ryjáček: Prase Kulička a Dvounohý sluha

Kateřina Beličková: Zubař

Anna Nováková: Pověst o Vodním údolí

Eliška Pavlovcová: Loupežnický synáček

Natálie Susová: Krteček na scéně

O zvířatech, lidech a počasí

Gabriela Hrabalová: KOČIČÍ HRÁTKY – Mám doma dva kocoury, Na naší zahradě, Koťátka

Laura Juříčková: Lži

            Vzpomínka 

Matěj Gerhát: Léto

            Podzim

            Zima

Jan Lorenc: Jaro

            Zima

Alena Švihlíková: Penál

            Žákovská knížka

            Obraz

            Hrací skříňka

            Chata

Anna Sochorová: Voda

            Čarodějka 

Tomáš Vaňata: Kamínky

            Letní den

Markéta Matějová: Květ

            Odliv

Takové obyčejné příběhy

Michal Vaňata: Výlet

Anna Leuchterová: Štěstí v neštěstí Nikoly Tesly

Kristýna Háblová: Můj soused vynálezce

Michal Špitalský: Okno, mé spojení se světem

Horory a horůrky

Sára Svobodová: Vlkodlak

Natálie Kozová: „Už se bojíš?“

Klára Moravcová: Caleb z Getafe

Alena Bruthansová: Alice

Marie Hedvíková: Noční les

O Drápandě 2015 a Drápandění

Výsledky dětské literární soutěže Drápanda 2015

Autorky a autoři sborníku

11. ročník Drápandy

Poděkování

Ediční poznámka 

Ukázky

Gabriela Hrabalová

KOČIČÍ HRÁTKY

Na naší zahradě

Po naší zahradě plíží se kočka,

chtěla by ulovit malého ptáčka.

Kočka náhle zbystří a udělá hop,

ale ptáček slyší a udělá frnk.

Alena Švihlíková

Žákovská knížka

Kniha s podpisem všech, na které budeš

vzpomínat

Nikde ji nekoupíš.

Nikdy si nepůjčíš.

Maminčiny oči někdy nad ní plakaly.

Ty tatínkovy se obracely.

„Jsou to jen čísla!“

Říkal jsi vždycky:

„Za deset let budeš nad ní plakat i ty,

až pojedeš s popelářema

a vzpomeneš, že čísla měla hodnoty.“

Kateřina Beličková

Zubař

„Tak tady seš… Kde ses toulala, bublino?“ neodpustil si štiplavou poznámku Václav. Pak seskočil z poklopu studny, aby mě přivítal. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že jdu o deset minut později.

„Promiň, dřív to nešlo,“ omluvila jsem se a přivítali jsme se naším běžným pozdravem. „A neříkej mi bublino. S nateklou tváří jsem si vyfasovala tuhle otravnou přezdívku… A říkají mi tak už všichni.“

„Už je to lepší?“

„Jo, už mě to nebolí,“ dořekla jsem to a hned se ke mně klusem řítila Marika, Vaškova sestra, a píchla mě do tváře. Bolest mi projela celou čelistí, až mě donutila položit si ruku na tvář a zasyčet. Ohnala jsem se po Marice rukou, ale ona včas uskočila.

„Kecá,“ prohodila a sedla si do tureckého sedu zpátky na své původní místo na studni.

„Co blbneš?“ sundala jsem si ruku z tváře, která mě pořád ještě bolela.

„Zkouším, jestli tě to pořád bolí.“

„Nebolí…“

„Ale bolí…“

„Nediv se, když mě do toho takhle žďobneš!“

Marika obrátila oči v sloup.

„Bolelo tě to u toho zubaře? Já na tu resekci zubu půjdu taky,“ vyzvídal Vašík.

„Co je to resekce?“ zeptala se Marika.

„To, co dělali Martině…“

„Aha,“ Marika stejně vypadala, že z toho moc nepobrala.

„Jo, ale resekce může být u všeho. Třeba resekce orgánů nebo tak,“ vysvětlila jsem jí. Marika nadzvedla opatrně jedno obočí.

„Aha… Já myslela, že ti jen trhali zub?“

„Ne, vyřezávali mi moudrák.“

Marika se začala smát. Zřejmě se domnívala, že jsem to myslela ironicky. Když ale uviděla můj vážný obličej, smát se přestala. Chvíli se dívala do země a pak zase nechápavě zvedla hlavu: „Co je moudrák?“

Vašík se plácnul rukou do čela: „Karamel!“ odpověděl.

Tentokrát to ironie byla, ale Marika to vzala vážně: „Aha, já myslela, že to je nějaký zub. Jsem divná, co?“

Vašek se na ni podíval s jedním obočím nahoře:„Jo, jsi!“

Marika sklopila obličej.

„A bolela ta resekce?“ zeptal se mě Vašek.

„Ne, při zákroku vůbec ne. Spíš potom, až večer, když vyprchala ta injekce.“

„Kam ti dával injekci?“ zeptala se Marika a Vašek potřásl hlavou.

„Do toho moudráku,“ odpověděla jsem.

„Počkej… Do karamelu?“ Marika vypadala ještě víc nechápavě, než před tím vyptáváním.

Vaškovi došly nervy: „Moudrák je zub! Chápeš to? To s tím karamelem, to byla ironie!“

„Ahá. A kde ten zub je?“

„Úplně vzadu,“ řekla jsem, „rostou ti, až když máš všechny mlíčňáky vypadaný.“

„Aha… Co je mlíčňák?“

Vašík sklopil hlavu a zabořil ji do své dlaně: „Karamel…“