Varnsdorfská knihovna zůstává věrna jednomu ze svých nadstandardních poslání – šířeni lužickosrbské kultury do českého prostředí. Do poměrně bohaté bibliografie tamních publikačních aktivit letos přibývá výbor z próz Róži Domašcyny Druhé světy. Jde o jakési resumé posledních pětadvaceti let její literární činnosti – jak sama uvedla na akci, které si povšimneme na závěr.

Česky čtenář měl zatím málo příležitosti se seznámit s dílem jedné z nejviditelnějších literárních osobností sousedního slovanského národa. V roce 2004 vyšel útlý soubor Domašcyniných próz Kočičí čarování jako mimořádná příloha Česko-lužického věstníku, zatímco o její básnické tvorbě jsme si mohli udělat představu z ukázek v antologii Jazyk, jimž porozumíš světu (2007) a v některých časopisech či sbornících.

Historické okolnosti Lužickým Srbům nadělily existenci v německých státních útvarech, trvalou a neobejitelnou koexistenci s německým jazykovým prostředím. Řada literátů proto publikuje v obou jazycích. Svá díla napsaná v lužické srbštině mnohdy sami posléze překládají do němčiny, nebo naopak, píší své „originály“ německy a posléze tvoři jejich lužickosrbskou variantu. Oba postupy využívá i Róža Domašcyna. Editor Druhých světů Milan Hrabal se rozhodl pro překlady převážně z autorčiných německých textů. Ty totiž počítají se čtenářem méně vrostlým do lužickosrbských reálií a tamního duchovního milieu. Přesto za publikovanými texty najdeme deset stran vysvětlujících poznámek.

Co si to vlastně od Domašcyny přečteme? Hodně napoví podnázev: Pohádky, básně, eseje a jiné texty. Pohádky čerpají z národního folkloru, jimž malou Róžu „nakazila“ její babička – lidová vypravěčka. Mnohdy kuriózní lidová moudra stejně najdeme pod nadpisem Zajímavosti. (Při krváceni z nosu zachyťte krev do skořápky, tu pak položte na žhavé uhlí. Jakmile krev zaschne, krvácení přestane.) Básně coby samostatný útvar najdeme v knížce pouhé dvě. Rámuji oddíl vzpomínkových próz Intimní intermezzo. Folkloristické pozadí se zde projevuje osobně laděným vyprávěním dcery, jejíž matka si trvá na tradici krojového odívání a rodné řeči. Žánrové vymezení dalších próz není jednoduché specifikovat: snad eseje, snad literární črty. Obráží se v nich autorčin zájem o „jazyk jako komunikační materiál“, o prostupování jazyka a reality. Trefně k tomu využívá perspektivy dítěte. V eseji Směšné štěstí čtenáře jistě zaujme jeden z odrazových můstků takových úvah, jimž je první zkušenost ze setkání s českým jazykem.

Autorčina jazyková dvojdomost se stává tématem bolestné národní sebereflexe a Domašcyna se na její vrub nebojí pokládat otázky „na tělo“ do vlastních řad. Zachycuje cely rejstřík frustraci doléhajících na národ, který postrádá oporu vlastní statnosti a krůček po krůčku podléhá asimilaci a tlaku globalizace. Výmluvná je její kritická zmínka o předvádění inscenovaných svateb v lidových krojích před německou politickou vrchností… Najednou pociťujeme, jak nakašírovaný folklor ve funkci prodejního artiklu ve skutečnosti ukazuje cestu k národní vykořeněnosti. Výše uvedena charakteristika Domašcyniných textů postavila před editorsky a překladatelsky tým vysokou laťku. V tiráži napočítáme osm jmen překladatelů, nepočítaje v to jazykovou a odbornou revizi a další redakční spolupracovníky. Knihovna coby vydavatel má štěstí na osobu své ředitelky (Ilona Martinovská), která se sama umí postarat o grafickou úpravu a sazbu. Za pozitivní glosu stoji též ilustrační doprovod Lenky Vaňkové. Nelze opominout, že knížce významně pomohly na svět grantové příspěvky od Česko-německého fondu budoucnosti a města Varnsdorf.

Není od věci zmínit ještě okolnosti „křtin“ Druhých světů na půdě vydavatele 19. listopadu 2015. Akce se odehrála pod hlavičkou celostátního Dne poezie a zároveň 19. ročníku Svátku lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu. Autorka četla ukázky z německých i lužickosrbských originálů, Milan Hrabal a nadějná varnsdorfská recitátorka Adela Pondělíčková interpretovali jejich české verze. Dramaturgii pořadu příjemně dotvářel nevidomy klavírista Ladislav Seifert. Ano, i takto se prolínají „menšiny“ na zdejších setkáních. I bez šance na masovou účast a silnou mediální odezvu jsou varnsdorfští knihovnici přesvědčeni o jejich potřebnosti a smyslu.

Martin Havlíček

Publikováno v „Světlík  

svět libereckých knihoven“ č. 4/2015