Publikace přináší průřez převážně prozaickou částí tvorby lužickosrbsky a německy píšící spisovatelky z Lužice. Je členěna do čtyř oddílů: Pohádky, pověsti, pozoruhodnosti / Intimní intermezzo  / Přemostění hlubin / Dvoj- a vícejazyčně. Pohádky čerpají z národního folkloru. Folkloristické pozadí se často prolíná i povídkovými, vzpomínkovými a esejistickými texty. Z recenze v časopise Světlik: „Autorčina jazyková dvojdomost se stává tématem bolestné národní sebereflexe a Domašcyna se na její vrub nebojí pokládat otázky „na tělo“ do vlastních řad. Zachycuje celý rejstřík frustrací doléhajících na národ, který postrádá oporu vlastní státnosti a krůček po krůčku podléhá asimilaci a tlaku globalizace.“

Ukázky

Padá teplá rosa

Dva grabi, chlapi urostlí jako kentauři, se vydali na námluvy. Slídili po dívčích komůrkách. Když našli otevřené okno, strčili dovnitř svou koňskou nohu a mohli se potrhat smíchy, jak dívky ječely. Ty se pak až do svítání neodvážily vyjít z domu. Tehdy totiž museli grabi zmizet.

Dnes však byla ve vesnici muzika. Osvětlenými okny tanečního sálu uviděli hezká děvčata. Každý si jedno děvče vyhlédl. Do rána bylo ještě daleko.

Grabi vešli do sálu a vzali dívky do kola. Na toto setkání se dobře připravili, naučili se jejich řeč, lichotili jim a chtěli je doprovodit domů.

Dívkám se grabi líbili, protože měli dlouhé husté vlasy, byli vkusně oblečeni a příjemně voněli. Dívky popadla zvědavost. Věděly sice, že grabi mají obrovskou sílu, ale doslechly se také, že rozumu moc nepobrali. Že by je vyzkoušely? Domluvily si s nimi schůzku pod jednou hrušní. Přijdou? Co si dívky od toho slibovaly?

Jakmile to ujednaly, vydaly se na místo, vylezly na strom a schovaly se v jeho koruně. Když grabi přišli a dívky nenašli, mysleli si, že se opozdily.

„Co bys udělal, kdyby tady byla ta tvoje?“ zeptal se jeden z dvojice.

„Tohle bych s ní udělal!“ odpověděl tázaný, tasil svou šavli a rozmáchl se proti stromu.

Byl to ještě mladý, nízký strom, takže svou šavlí sekl jedné dívce do nohy. Ta však ze sebe nevydala ani hlásku a ani se nepohnula. Grabi tu stáli a krev jim kapala na tváře.

„Je už ráno,“ poznamenal první z dvojice, „padá teplá rosa.“

„Když padá teplá ranní rosa, musíme zmizet,“ řekl druhý.

Jakmile grabi byli z dohledu, dívky v mžiku slezly ze stromu a upalovaly pryč, jako by je kousla tarantule.

Blablabla

Byl to opět jeden z těch nepříjemných pondělků, kdy čekárna u lékaře bývá přeplněná. Čeká se od osmi do dvanácti, někdy dokonce až do jedné. Na jedné z těch bílých, umělou hmotou potažených lavic jsme seděly – maminka a já. Doprovázela jsem ji, protože se jí už špatně chodilo.

Když maminka jela do města k lékaři, spávala u mě. Bylo pro ni vzácné být ve městě. Pokaždé jsem se o ni až přepečlivě starala. Chodily jsme spolu na jídlo, prohlížely si výlohy a nahlas komentovaly vystavené zboží.

Že nejsme tak docela zdejší, bylo patrné už z maminčina oblečení, venkovského oblečení, které mělo s kroji spolků a příležitostných průvodů, co tu občas bývají k vidění, pramálo společného.

Že nejsme tak docela zdejší, bylo slyšet, když jsme si spolu povídaly. Lidé nám většinou nerozuměli.

To bylo nápadné. I v čekárně. Přestože jsme mluvily potichu.

„Jak roste křen?“ zeptala jsem se cizím jazykem.

„Velmi dobře,“ řekla, „budu už ho muset většinu vyhrabat, jenže je hodně hluboko.“

„Počkej s tím, až přijedu.“

„Ale musí ven teď!“

„Přece víš, že se nesmíš tolik ohýbat, nakázala ti to doktorka!“

„Já to nějak zvládnu!“

„Musíš pracovat v dřepu, mysli na to!“

„Jojo.“

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Několik pacientů mělo zavřené oči, jako by spali. Mnoho z nich bylo v maminčině věku. Také paní, co seděla na lavici napříč a šeptala si se sousedkou. Šeptala polohlasně, takže jsem leccos rozuměla:

„Než odletěla na Mallorcu, tak se převlíkla. Jinak by si ještě mysleli, že má celoroční masopust.“

Paní zmlkla a podívala se směrem k nám. Rozuměla nám? Znala maminku?

„Ta paní tam,“ zeptala jsem se, „znáš ji?!“

„Ne, nikdy jsem ji neviděla.“

Maminka se podívala na paní naproti. Paní se usmála a pokynula hlavou. Maminka se také usmála.

„Teď už chápu,“ řekla paní nahlas německy, „že vy mezi sebou nemluvíte německy. Dříve jsem to nechápala. A pak mi jedna přítelkyně objasnila, že Číňané, když jsou v Německu, spolu mluví čínsky a Rusové rusky. Ale vy všichni umíte i německy, že jo?!“

„Ano,“ odpověděla maminka, „ale mezi sebou mluvíme vždy naší řečí!“

„Dříve jsem vyžadovala, abyste v mé přítomnosti mluvili německy.“

Maminka neodpověděla, jen se shovívavě usmála.

„Dům, který máte na náměstí,“ dodala žena, „jste nepostavili. Vzali jste si ho po válce.“

„Byla to hromada sutin,“ namítla jsem. „Viděla jsem fotografie, kde z nich mladí lidé staví nový dům.“

„Váš dům byl přeci někde jinde,“ vedla si svou žena. „Proč jste si neopravili tamten dům. Byl snad příliš malý?“

„Možná, že nechtěli být tak blízko ulice,“ namítla maminka. „Při té rostoucí dopravě!“

„A proto to musel být dům s prostranstvím! A tak veliký!“

Slyšela jsem, jak ticho v místnosti začalo šustit.

„A ti funkcionáři v něm,“ pokračovala žena, „ty znám. Celé dny nic nedělají, jen chlastají a pózují!“

„Neznám žádného z nich,“ poznamenala maminka.

„A taky se ví,“ zvolala žena, „že už dostáváte sedm a půl milionu. A chcete stále víc!“

„Mám ti dojít do lékárny pro hroznový cukr?“ zeptala jsem se maminky v cizí řeči.

„Ne,“ odpověděla, „mám všechno, co potřebuju!“

„Bavily jste se o mně?“ zeptala se žena.

„Ne,“ odmítla jsem.

„Jestli jste se bavily o mně, měly byste mi to raději říct. Nesnáším šuškání za zády, protože nemám co skrývat!“

„Moje ne by vám mělo stačit!“

„Kdo ví, co jste říkaly,“ řekla žena, „mně můžete napovídat, co chcete.“

„Pojď, půjdeme,“ prosila maminka cizí řečí.

„Proč? To znám už z dřívějška!“

„Ti z toho domu jsou lakomí,“ nedala pokoj žena.

„Odkud to víte?“ zeptala jsem se.

„Všichni jsou lakomí!“ ona na to.

„My nejsme odsud!“ sykla jsem.

„Ti s nenažranou držkou!“ rozparádila se žena.

„Pojď, půjdeme!“ navrhla jsem mamince jinou řečí.

„Blablabla!“ vyštěkla žena.

„Když jsem byla dítě,“ obrátila se na ni maminka, „přijeli jste vy z města s náklaďáky pro naše prasata. Pro vítězství!“

„A vy jste nám je nedali!“

„Ale ano, dali. Kdosi mi tenkrát řekl: dneska jsme si přijeli pro vaše prasata a zítra si přijedeme pro vás, prasata. To se vám tak docela nepovedlo.“

Sestra vyšla z ordinace a zavolala pořadové číslo dvacet tři. Bylo to maminčino číslo.