Barevně ilustrovaná pohádka lužickosrbské autorky byla vydána u příležitosti 30. ročníku Mezinárodního svátku lužickosrbské poezie v Lužici a 12. ročníku tohoto svátku ve Varnsdorfu jako volná příloha sborníku Dvanáctý do tuctu, zachycujícího tuto událost.

Ukázka

„Co tady ještě vůbec dělám, jsem jen pro smích. Půjdu do světa, snad mě tam lépe pochopí,“ utěšoval se Malý Koblížek a opustil kuchyň.

Šel přes hory a doly, přes voňavé louky a pole. A na cestě ho provázelo teplé slunce. Brzy se zastavil v lese.

„Ach, tady to překrásně voní, lépe než v kuchyni. Kdepak to vlastně jsem?“ znejistěl Malý Koblížek. „Tohle už je svět? A co je to za tvorečka, který kolem mě létá v červeném pláštíku s černými tečkami?“ Všechno bylo úplně neznámé.

„Neboj se, jsem Beruška – sluníčko sedmitečné.“ A sedla si na Koblížka. „Jsi v našem lese,“ dodala, „a tady jsme všichni — zvířátka i rostliny — přátelé.“

Koblížek se uklidnil. Beruška si získala jeho důvěru, a tak jí řekl odkud přišel a proč je takový hubeňoučký. Beruška ho pozorně poslouchala a pomyslela si, že je třeba mu pomoci. Řekla Malému Koblížkovi: „Lidé o mně říkají, že přináším štěstí. Tak ti chci pomáhat a požádat o pomoc také ostatní zvířátka v lese.“ V té chvíli letěla kolem včelka a posadila se na květinu. Beruška na ni zavolala: „Haló, čiperko. Přileť ke mně. Potřebuji tvou pomoc!“

Bzum, bzum, bzum — přispěchala Včelka. Byla veselá a prozpěvovala si:

„Kvítky jsou pěkně barevné

na slunci ráno, v poledne.

Naklánějí něžně hlavu,

já z nich piju sladkou šťávu.“

Písničku uslyšel také Malý Koblížek. Něžný bzukot se mu líbil, a tak se zpěvačky zeptal: „Kdo jsi?“

Včelka byla pyšná, že se o ni někdo zajímá. A hned se dala do řeči: „Já jsem Včelka. A kdopak jsi ty? A proč se na mě tak smutně díváš?“

Koblížek znovu vyprávěl o tom, že doma o něj nikdo nestojí, protože je příliš malý a hubený. Včelka ho uklidnila a prozradila mu, že jí si také všichni neváží. A bojí se jejího žihadla. „Když nejsem ohrožena, nikomu neublížím. Jen tady všude sbírám nektar.“