Pohádkový příběh kuřátka a ještěrčího kluka od mladé lužickosrbské spisovatelky, barevně ilustrovaný známou lužickosrbskou výtvarnicí.

Kromě knižního vydání překladu se pohádka dočkala i dramatizace v podání dětí z varnsdorfské mateřské školy Stonožka. Jednoho představení pro veřejnost přímo v naší knihovna se zúčastnila i autorka pohádky.

Ukázka

Les v noci

Uprostřed noci se kuřátko probudilo. Obklopovala ho hustá tma.

„Jakube,“ zašeptalo ustaraně. Nebylo slyšet ani dechu. Kuřátko obešla hrůza. Bylo samo, úplně samo ve studené jeskyňce. Co když se Jakubovi něco stalo, napadlo ho najednou. Půjdu ho hledat. Kuřátko vyběhlo ven, rozhlédlo se na všechny strany a pak se vydalo za svým zobáčkem. Ten ho vedl stále hlouběji do lesa.

„Jakube,“ tiše pípalo sem i tam. Ale nic kromě šumění noci mu neodpovídalo. Ačkoliv noc zase tak tichá nebyla. Bylo slyšet šepot a cupitání, v dálce se zablýskly žluté oči, zaznělo lehké škrábání, stromy skřípaly.

„Proč ostatní nespí, vždyť je noc,“ ptalo se kuřátko.

Vtom zahlédlo v dálce dvě světla. Taková pěkně kulatá, která mu připomněla něco známého, příjemného.

Půjdu se tam podívat, Jakub je určitě u světla a chce mi ho přinést. Kuřátko hopsalo ke světlům. Ta na okamžik zmizela, ale pak se zase objevila. Žlutá kulatá světla.

„Do listí,“ zavolal kdosi a odstrčil kuřátko stranou. Nebyl to hlas ještěrčáka. Světla se blížila.

„Světlo, tady jsem, zachraň mě!“ zavolalo kuřátko. A už ho packa klepne přes zobáček. Kuřátko se ohlédlo, kdo jí ty naschvály dělá.

„Kdo jsi, že mě smíš takhle otravovat?“ zeptalo se kuřátko. „Jsi lasička?“

„Pst, všechno slyší a vidí!“ šeptá tenký hlásek.

„Kdo?“ šeptalo kuřátko.

„Sova, ty hlupáčku.“

„Kdo je sova?“

„Pták, který rád jí myši a kuřátka.“

„Cože, ty mě znáš?“ zaradovalo se kuřátko.

„Ne, ale znám kuřátka. A tebe sova vidí přes celý les, když jsi tak žluté,“ odpověděl mu neznámý hlásek.

„Hledám Jakuba, bojím se, že se mu něco stalo.“

„Ještěrčák Jakub? O toho se neboj, ten v lese nezabloudí. Co jemu by se mohlo stát!“

„Kdo jsi?“ zeptalo se kuřátko ještě jednou.

„Maminka myš. Hledám ještě něco k jídlu pro děti.“

„Jak se teď ale vrátím zpátky, když mě sova stále vidí?“

„Psst, už je tu zas!“

Tentokrát zahlédlo kuřátko světla docela blízko.

„Počkej, půjdu se na ta světla podívat, až se vrátím, můžeme si dál povídat,“ navrhlo myšce kuřátko.

„Jsi blázen! To jsou oči sovy!“

Kuřátko se zachvělo. Málem by udělalo velkou chybu.

„Poslouchej. Do rána zůstaneš tady v listí, je v něm trochu tepleji. A zítra ráno najdeš Jakuba. Já už musím jít, mrňata čekají.“

„A jak se jmenuješ?“

Ale maminka myš už byla pryč.

Možná maminky taky nemají jméno, pomyslelo si kuřátko. Potom se zachumlalo do listí. Teď se světel, která nad ním ještě dlouho svítila, bálo. Konečně zase usnulo.

Nazítří ho probudil pocit vlhka. Něco chladného se ho dotýkalo.

„Sova,“ vykřiklo kuřátko a hned se probudilo. Dívalo se do tváře ještěrčáka Jakuba. „Bohudík, že jsi tady. Představ si, skoro by mě slupla sova.“

„Proč se v noci procházíš?“ zeptal se Jakub.

„Bálo jsem se o tebe, a tak jsem tě hledalo.“

„To je hezké, ale mělo by ses radši bát o sebe,“ zlobil se Jakub, podal kuřátku nožku a vytáhl ho z listí.