Druhé světy (a jejich smysl)
Varnsdorfská knihovna zůstává věrna jednomu ze svých nadstandardních poslání – šířeni lužickosrbské kultury do českého prostředí. Do poměrně bohaté bibliografie tamních publikačních aktivit letos přibývá výbor z próz Róži Domašcyny Druhé světy. Jde o jakési resumé posledních pětadvaceti let její literární činnosti – jak sama uvedla na akci, které si povšimneme na závěr.
Beseda s nevidomými
Další třídou naší školy, pro kterou se v Městské knihovně ve Varnsdorfu uskutečnila beseda s nevidomými lidmi, byla 7. A. Děkujeme panu Hrabalovi za přípravu besedy a příjemné průvodní slovo, rovněž panu Vaňkovi a panu Kaiserovi, kteří dětem přiblížili běžný život nevidomých lidí. O přínosu setkání pro žáky nejlépe vypovídají jejich vlastní slova:
„ Líbilo se mi, že jsme si mohli zkusit, jak se poznávají bankovky nebo jak poznají, že je sklenice plná, jak vyprávěli o sobě a o svých krásných a chytrých psech. Mohli jsme se na cokoliv zeptat. Ukázali nám i speciální počítač a mobil pro nevidomé. Zkusili jsme si poslepu udělat i jednohubky. Byl to nezapomenutelný zážitek.“
„Z přednášky jsem se toho hodně dověděla. Připadalo mně to všechno tak zajímavé, třeba počítače na hlas nebo mobilní telefony.“
„Já osobně obdivuju slepé lidi, neumím si představit být slepá.“
„Zahráli jsme si i Člověče, nezlob se upravené pro nevidomé.“
„Líbilo se mně, jak mají smysl pro humor.“
„Mně se nejvíc líbilo, že jeden z těch pánů napsal knížku příběhů pro svého synka.“
„Moc jim přeju, aby jim našli nějakou operaci, aby mohli vidět a víc poznávat svět.“
Ing. Z. Botková
O potřebě mostů, Ivo Harák
Čta název sborníku překladů Huckaufových básní od několika překladatelůjsem si uvědomil, jak blízko si jsou některá slova. A že toto přibližování se je umožněno právě literaturou, poezií; jež takováto společenství vytváří zdůrazněním symbolického a obrazného potenciálu některých termínů, zvýrazněním souvislostí konotativních. Pokud se totiž lyrický subjekt veršů německého autora (s kořeny mj. lužickosrbskými) Petera Huckaufa cítí býti Mezumročanem, totiž člověkem rozkročeným mezi dvěma řekami (řekami nestejné šíře a rozličného významu: v našem případě Labem a Černým Halštrovem), můžeme v tom ovšemže zaslechnouti také rozsochu řečí, kultur, tradic…
… a vůbec rozeklání nikoliv jenom úzce etnické (neboť se nacházíme v prostorách stýkání se a potýkání, vzájemného ovlivňování Němců a Lužických Srbů), ale šířeji kulturní: řekněme, že to, co náš básník kdysi uskutečnil a rozhodl ve svém vlastním životě („O deset let později jsem opustil svět techniky a začal se věnovat knihovnictví.“), odehrává se dnes a denně v řeči stejně jako v aktuálním světě, v plánu synchronním i diachronním, existenciálně závažně. Rozhodování se mezi mít a být, přežívat a žít. Žít jako člověk.
Křtily se Pohádky pro světlo
Autor dle svých slov překonal sám sebe: „Psaním jsem se trápil dva roky, ale potřeboval jsem se naučit psát na počítači s hlasovým výstupem.“ Roman Vaněk v pěti letech onemocněl cukrovou, podstoupil několik léčebných pobytů a neúspěšných očních operací.
Vydání Pohádek pro světlo podpořilo Občanské sdružení Lenička a nemalý podíl, včetně rodiny autora, na něm měli i kmotři Milan Hrabal (sestavení publikace, grafické úpravy, redakční práce), Ilona Martinovská (sazba a grafická úprava), Miroslava Kubešová (jazykové a stylistické úpravy). O to, aby se knížka líbila na pohled, se postarali malí ilustrátoři – Jiří Buršík, Barbora Cipriánová, Marie Cipriánová, Gabriela Hrabalová, Viktorie Lukačovičová, Karolína Rambousková, Linda Rambousková, Vít Vaněk a autorka obálky Renata Rambousková.
Hana Těšitelová, která dala podnět ke vzniku knihy a přizvala výše zmíněné kmotry ke spolupráci, se také ujala moderování celé akce. Ukázku z knížky přečetli Jiří Buršík, Gabriela Hrabalová, Milan Hrabal a Martin Louka. Rozdávaly se autorské výtisky (dotisk, neboť první náklad byl ještě před křtinami vyprodán!) a od klavíru, u kterého seděl Ladislav Seifert, se linuly pohádkové melodie. Dort pro děti upekla autorova manželka, dětské šampaňské „teklo proudem“ a na závěr proběhla autogramiáda.
Miroslava Kubešová
Převzato z Hlasu severu č.19/2014, s. 4
18. mezinárodní Svátek lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu
A léta běží, vážení,
dalo by se odpovědět na otázku – kolikáté že to bylo setkání s lužickosrbskou poezií ve Varnsdorfu? „Kdyby byl tenhle svátek občanem České republiky,“ podotkl v úvodu autor scénáře, recitátor a moderátor pořadu Milan Hrabal, „byl by právě dnes plnoletý a mohl by se zúčastnit voleb. Anebo kandidovat na starostu města. Bylo by zajímavé, co by zařadil na své bilboardy: zda by také převážily odvážné metafory nebo plány.“
Letošní oslava poezie v sálku Městské knihovny Varnsdorf byla věnována lužickosrbskému básníku Janu Skalovi. Zazněly jeho verše v lužické srbštině (přednes Milan Hrabal) a češtině (Hana Petrásková). Následovala báseň Opilá smrt (český přednes Hana Petrásková), kterou Beno Budar reflektoval nešťastné úmrtí Jana Skaly rukou toužebně očekávaného ruského vojáka.
Rovněž ne poprvé nás poctil svým autorským čtením básník, prozaik, publicista a kolážista Peter Huckauf z Berlína. Letos ale měl větší prostor než kdykoli předtím. Ve svém rodném jazyce přednesl mimo jiné básně Morgen bei Senftenberg, Plon, Kosa, Gefährten a další. České překlady Markéty Bábkové, Ilony Martinovské a Nikoly Mizerové byly ukázkou z připravovaného výboru z Huckaufova díla.
Za české básníky přijal pozvání Zbyněk Ludvík Gordon ze Staré Boleslavi. Přednesl nejen verše již publikované, ale i ty, které na své knižní vydání teprve čekají. Především jeho limericky pobavily publikum, které nakonec litovalo, že nedostal větší prostor. Dvě básně zazněly nejen v originále, ale i v hornolužickém překladu Alfreda Měškanka.
Pro pravidelné hosty již známý skladatel a klavírista Jan Cyž sršel humorem a nešetřil ani pestrostí barev tónů v rámci svých hudebních improvizací.
Příjemným překvapením byla zpěvačka a klavíristka Silvie Morasten. Posluchači ocenili její přednes vlastních kompozic na verše lužickosrbské básnířky Róži Domašcyny.
Program byl vskutku pestrý a o zábavu nebyla nouze. Milan Hrabal, mimo jiné i překladatel lužickosrbské literatury, se na chvíli – v ukázce z divadelní hry Ingrid Hustetowé „Vodník“ – proměnil v protivného „syna-hajzlíka“, co odmítá poslouchat moudré rady své matky – v této roli zdárně sekundovala Hana Petrásková. Byla to jen krátká pozvánka na další lužickosrbské setkání. 18. mezinárodním Svátkem lužickosrbské poezie ve Varnsdorfu totiž setkávání s lužickosrbskou literaturou rozhodně nekončí. Už 25. listopadu se mohou návštěvníci varnsdorfské knihovny těšit na jevištní ztvárnění celého dramatu v podání divadelního spolku Nepřijatelní v režii Petra Smyczka. Kdo nezaváhal, mohl si knihu Ingrid Hustetowé Návrat vodníka a jiné pohádky pro dospělé, vydanou nakladatelstvím Milan Hodek zásluhou sorabisty a překladatele Radka Čermáka, po skončení pořadu zakoupit a nechat podepsat.
Nerada bych opomněla obrazovou prezentaci paní Ilony Martinovské, která svými motivy krajiny toto poetické setkání tiše provázela.
Humor nechyběl ani v závěru setkání. Poté, co všichni účinkující dostali drobnou pozornost, pronesl několik vět místopředseda Svazu lužickosrbských umělců Měto Benada. A nebyl by to Milan Hrabal, kdyby Benadou užitý výraz „přichwatali“ (v souvislosti s publikem) vtipně neglosoval: „Měli jsme na začátku trochu problém s časem. Někdo tu byl dvě hodiny předem a četl si, někdo díky dopravní zácpě o 15 minut později a zbytek delegace z Prahy je nyní už v Novém Boru! Ale, jak řekl pan Benada – nakonec všichni přichvátali!“
Miroslava Kubešová
Převzato z Českolužického věstníku č. 10 / říjen 2014, s. 74