Obratiště (2008)

Almanach soutěže Literární Varnsdorf 2008

Vybral, sestavil, medailonky a ostatní doprovodné texty napsal Milan Hrabal.

Ilustroval Milan Janáček.

Fotografovali Milan Hrabal, Ilona Martinovská, Iva Minárová, Zdeňka Vajsová.

Na vzniku publikace se podílely Ilona Martinovská, Veronika Matysová (korektury).
Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf 2008
99 s. Náklad 500 výt.

Obálku s použitím kresby Milana Janáčka a grafickou úpravu navrhl Milan Hrabal.

Tisk, grafické a knihařské zpracování tiskárna SOŠ MGP Rumburk.
Publikace vyšla s laskavým přispěním Ministerstva kultury ČR a města Varnsdorf.

ISBN 80-86409-15-5 (brož.)


Cena: ….. Kč

Sborník osmého ročníku varnsdorfské literární soutěže publikuje ukázky z prací 22 autorů. Obsahuje také medailonky autorů, výsledkovou listinu soutěže a fotoreportáž ze setkání autorů, porotců a pořadatelů v květnu 2008.

Obsah

Úvod

Linda Fořtová: Tři sny

Jan Musil: Skokan

Břetislav Kotyza: A ptáci proč

            Otisky

            Zátiší

Václav Nejedlý: Oběť

Petra Kostruhová: Samota

Tomáš Tománek: Alfréd mi povídá

            Úzkostí padají mi víčka

Jaroslava Kavalová: Ale ovšem!

Břetislav Ditrych: Polabí v zimě

            Obratiště

Magdalena Pokorná: *** (Teskno…)

Petra Fíková: Mrazíš

            Pod peřinou

Michal Srb: Básničky

Barbora Štanclová: Jeleni běží ticho

            Skácelova škola

            Pil jsem a skácel jsem se slovy

            Jak spí stromy

Jan Truneček: Nahnilé citrony

Radoslav Horák: …čert aby to vzal!

Eduard Seibert: Jak udělat pořádnou díru do světa

Delicie Nerková: Židovská máma

Jan Lipšanský: Software na cokoliv

Věra Hynštová: Šikana

Jaroslava Kavalová: Jako doplavat na druhý břeh

Bohumír Procházka: Švestkové knedlíky

Bohuslava Legnerová: Naďa

Alena Kopečková: Sněhulák

Tereza Hejdová: E MORTA aneb Smrt v přímém přenosu

Výsledková listina Literárního Varnsdorfu 2008

Odborné poroty

Literární Varnsdorf 2008 v číslech a faktech

Poděkování

Jaký byl? (Literární Varnsdorf 2008 obrazem)

Medailonky autorů

Ilustrátor almanachu

Ediční poznámka

 

Ukázky

 

Václav Nejedlý

Oběť

Mám na mysli

skleničku s marmeládou,

chleba s máslem,

hrnek horké kávy,

psa pod stolem,

ženu tančící u dřezu.

Mám na mysli paže té ženy,

která se mi docela celá oddala,

která dýchá kvůli mně,

peče kvůli mně,

umí být, když chce, dokonalá.

Mám na mysli

ostříhané nehty,

učesanou pěšinku,

vyčištěné brýle na nose,

ale ne strach.

Strach ne.

Mám na mysli

dalších sto z tisíce stran románu,

co mi zbývá dočíst,

pár hudebních desek

v poklidu nedělního odpoledne

za doprovodu paprsků

letního slunce.

Mám na mysli vytřenou podlahu,

vyměněnou vodu ve vázách

i špinavé montérky,

sadu klíčů od vazelíny,

ale ne strach.

Strach tedy ne.

Mám na mysli

svůj telefon,

stoh nepublikovaných básní,

čerstvě otevřenou minerálku,

tvrdý chleba na topení,

toulavou zablešenou kočku

nad špinavou louží

prohnutou do oblouku.

Mám na mysli

večerní seriál,

časopis pro děti na dně skříně,

hřeben na umyvadle

potřísněném zubní pastou,

větvičkami z venčení.

Mám na mysli

ubrus poznačený tužkou,

u sousedů plačící dítě,

rozbitý větrák,

výtah k nedostihnutí,

ale ne strach.

Bože strach, ten ne.

Jsem SVOJE dítě,

kolem nějž roste továrna.

Slyším SVÝMA ušima,

vidím SVÝMA očima

stroje uvnitř,

jak hladově cvakají

SVÝMI zuby.

A nepozoruji cigaretu

rozpadající se v popel.

A nepozoruji popel

ležící na špičkách bot.

A nepozoruji šedé boty

udušené v tlamě toho kolem.

A nepozoruji to kolem,

neboť továrna roste

a do mých paží

šroubují železa

skrze kosti.

Na místě mých zelených očí

dělají prostor výbojkám

a mé nohy řežou u kolen

a mé ruce sekají u ramen

a má hlava se otáčí,

otáčí o třistašedesát stupňů.

Dokud výrobna nezmizí.

Dokud není

a já jsem.

Břetislav Ditrych

Obratiště

Zvláštní hlášení

v metru

zase změna trasy

tramvaj číslo sedm

pojede na obratiště

tam a tam

Tak vida

tramvaje už nemají

konečnou

A co takhle život?

Tereza Hejdová

E MORTA aneb Smrt v přímém přenosu

(úryvek)

„Už nemůže ani pít,“ máma si utírá zarudlé oči a hledá kapátko, aby alespoň svlažila okoralé rty. Babička skoro nespí, každého pozná a chtěla by si povídat, jenomže nemá sílu mluvit. Jen pár slabounkých slov. A tak vypravuje máma. Třeba o tom, jak ji sem táta prvně přivezl, právě když se sbíraly maliny. Babi bědovala, že není ani pořádný oběd. Jenže to tenkrát byly tvarohové knedlíky zalité jahodovou frndačkou. Máma nevěděla ani co to je, ale teď je dělá jedna báseň. Nadýchané koule z tvarohu a šlehaného bílku se uvaří a polévají rozmixovanými jahodami s cukrem a smetanou. Lahoda. Nebo jak na stole ležel lístek, že až přijde z práce, má vzít hrábě a kolo a přijet za nimi na pole lajtrovat. Máma na kole nikdy nejezdila, co je lajtrovat nevěděla, ale vzala kolo a jela. Jela jako širón, hrábě přes řídítka, kam šlápla, tam stočila šlapky, takže jí silnice byla úzká. Brzdit musela o stoh, ale dojela. Z lajtrování měla za chvíli mozoly, protože o rukavicích nebyla na lístku řeč. A než se velký díl pole skopil, mozoly popraskaly, některé krvavé candry zhnisaly, ale máma se zaťatými zuby hrabala, protože není jen tak nějaká městská slečinka, jak babi žertem říkávala. Vypravovala páté přes deváté, jeden zážitek za druhým, protože mluvit znamená odejít do vzpomínek.

Pak babička začala dýchat nějak jinak. Přerývaně, hlasitě. Máma běžela za mnou, ať volám tátu, ať přijede. Hledala bibli, chtěla najít Otčenáš a jiné modlitby, protože babička je věřící. Pobíhala sem a tam, k babičce, k telefonu, brečela a klela najednou a já v tu chvíli viděla, že takhle nějak vypadá zoufalství. Pak zas seděla klidně u babi a říkala, že táta tu za chvilku je, že to jen z práce trvá a z paměti lovila Otčenáš a pozorovala, že babi se pohybují rty, jakoby říkala s ní, a tak se styděla, že ho třeba neumí, ale odříkávala ho, protože sama nevěděla, co říkat a co dělat, když blízký člověk odchází. A já vytáčela do zblbnutí tátovo číslo střídavě na pevné lince a na mobilu, a měla jsem strach, že to nezvedne nikdy a nikdy mi neodpustí, že jsem se nedovolala.

Pak začala babi dýchat ještě hůř. Zvuky zesílily a z hloubi těla podivně klokotaly. Mámě se kutálely slzy, ale byl to divně tichý pláč, bez hlesnutí. Jako když za oknem kloužou kapky. Pak to táta vzal a já nevěděla, co říct. Jak se synům říká, že jim umírá máma. A tak jsem jen koktala, že máma říká, že má hned jet domů. Ale on na to, že jen něco dodělá, že je to důležité… vtom mi máma vzala telefon. Ani nevím, kde se tu vzala. Její hlas zněl strašně nesmlouvavě. Nepadlo žádné slovo jako smrt nebo umírání. Říkala něco jako, že není nic důležitějšího, než aby tu byl co nejdřív. A pak ještě řekla: „Máma na tebe čeká!“

Tu větu si občas opakuji. Máma na mě čeká, když jsem na večírku, když píšu těžký test, když jedu z prázdnin, když jdu na rande… Máma na mě čeká. Mámy na své děti čekají i se smrtí.