Sborník jedenáctého ročníku varnsdorfské literární soutěže publikuje ukázky z prací 16 autorů. Obsahuje také medailonky autorů a výsledkovou listinu soutěže.

Obsah

Hana Dvořáková: V knihovně vás soudit nebudou

Tereza Voborníková: Jak jsme šly na plný boty

Veronika Svobodová: S nádechem kravího trusu a zmoklá na kost

Daniela Gvuzdová: Vyměřený čas na noc

            Chutě

            Drobné radosti

            Noc

Renata Přikrylová: Na odvrácené straně Měsíce

            Němohra 

            Vrápenec Kdo zhasl hvězdy?

Martin Koreček: Suť

            Cínový vojáček

            Papírové dítě

Blanka Křivánková: Dětské otázky

            *** (dívám se…) Topolově malé zimní

            Hmyz

            Hlavolam

Pavel Vydra: Pokora přichází sama

            Slova utopená v moři

Ondřej Hložek: *** (Na tvářích lidí…)

            *** (Dny vyťukávají do oken…)

            *** (Nabírá na otáčkách…)

            *** (A zase pruské vrány…)

            *** Vstoupila mi do hlavy…)

            *** (Stojíš v poli…)

            *** (Opírá se o tebe…)

            *** (Ulicemi se prohání prosinec…)

Roman Tadič: skořápky

            hodina anatomie

            pět promile noci

            pořád

            do větru

            nahnilý listopad

Miroslava Kubešová: Nad ránem 

            Podtmavá

            Jidášova

            Podzimní

            Poprchavá

Vendula Vartová: *** (Nahmatáš vdechneš cítíš sotva půlku…)

            Tančírna

            Brody

            Rozlité Labe

            *** (V okrajích…)

            Moje víra

            *** (Je naše minulost…)

            Plátno

            *** (Kolotám…)

            *** (Svět víří V každodenním víru…)

            Paměť stromů

            *** (Jsme jako pole náletů…)

            *** (Než letní bouřka ukáže…)

            *** (Rukama ještě na polštáři…)

            *** (Když za nehty se olamuje rok…)

            *** Ve škvírách mezi kameny…)

            *** (Uzoučkou stezkou mezi drny…)

            *** (Nic nechceme Jen klid a stín…)

            Hřbitovní

            *** (Poctivě…)

            *** (Na podzim orezne…)

            *** (Až když jsou brázdy v polích plné…)

            *** (V lesích jsem plna…)

            Půlměsíce

            *** (Jsem ještě dítě…)

            *** (A kde ta láska roste skrytá pod křovím…)

            *** (Do dutých stromů do dutin…)

            *** (Nechci být a přece jsem…)

            *** (Jdu mezi tamaryšky…)

            Záhumenky

Gabriela Brázdová: Motýlí křídla

Božena Šalovská: Láska a peníze v devadesátých letech

Bohumír Procházka: O vyprošťování

Vendula Vartová: Kruhy

Jana Trhlíková: Výběrová slepota

Výsledková listina Literárního Varnsdorfu 2014

Literární Varnsdorf 2014 v číslech a faktech

Autoři almanachu

Ilustrátorka almanachu 

Ukázky

Vendula Vartová

Brody

Po říčních dnech

náš čas se přesýpá

jsme kola

na hladině

koloběh

svůj křest i rozpad čteme z vody

A proto kolmo k řekám

klademe

mosty

přívozy

a brody

Vendula Vartová

***

Nic nechceme Jen klid a stín

A oko vody aby zalesklo se

Jen za tím jdeme Kruhy v nose

Švihaní prutem do slabin

Roman Tadič

do větru

větru se zadírají za nehty

šupiny naší hroší kůže

slupky oloupaných jablek

se plazí do hrobů

bez slitování

a zbytečných svítání

listopad s plísní na rtech

zakopává slunce

šest stop hluboko

holá žebra javorů

a vlásečnice bříz

se tu derou

z mokvajících prsou

předzimí

vítr drásá horizont

ježí se suchým pelyňkem

z hlavy mi serval svět

lehčí než pírko

odlétám

dlaně a dveře

sklapnou naprázdno

jako vlčí pasti

v pěst

ze shnilých jablek

klíčí jaro

Jana Trhlíková

Výběrová slepota

Nebyla si jistá, kdy se to stalo. Kdy přesně zmizela, přestala existovat. Možná to ani nebylo náhle. Spíš se ztrácela v jeho očích postupně, až její obraz na sítnici zmizel úplně. Výběrová slepota. Každopádně si to uvědomila v jednom jediném krátkém okamžiku, konkrétním a naprosto zřejmém.

„Jdu k holiči,“ řekla to sobotní dopoledne. Říkala tak kadeřnici ještě z dob socialismu, stejně jako její matka a babička. „Jasně,“ odpověděl, aniž zvedl hlavu, a dál listoval novinami. Na tom nebylo nic zvláštního. Po dvaceti letech manželství byla zvyklá, že manžel odpovídá automaticky. To divné přišlo až později.

Skleněné zasunovací dveře kadeřnictví byly otevřené dokořán, do prostoru nákupního centra. Zvaly náhodné kolemjdoucí k návštěvě. Sylva seděla v koženém křesle, mokré vlasy uhlazené kondicionérem sepnuté dozadu pinetkami. Připadala si jako ve výloze. Fén hučel uspávacím tónem. Hlava se v pravidelných intervalech směšně kymácela, jak kadeřnice nabírala prameny vlasů, energicky je natáčela a prudce pouštěla. Znovu a znovu. Důkladně, a přesto marně. Zdála se se svým dílem nespokojená a Sylva měla nepříjemný pocit, že je to všechno její vina, že její nepoddajné vlasy nejdou učesat i že není dost dobrým modelem k přilákání dalších zákazníků.

V obrovském zrcadle před sebou pozorovala davy lidí proudící s nákupními vozíky. Kluk, příliš přerostlý, aby mohl ve vozíku normálně sedět, se znovu a znovu urputně pokoušel naskočit na patky koleček. Holčička u pokladny se sápala měkkými, překvapivě neodbytnými prstíky po Snickers. Její ječení v hluku supermarketu milosrdně zanikalo, unavená matka přesto vyměkla a přihodila tyčinku k nákupu.

Vlasy postupně bobtnaly. Bohužel do úplně jiného tvaru, než si Sylva původně představovala. Byla ráda, že si kreace na její hlavě nikdo nevšímá. Pak ho ale uviděla. Procházel těsně kolem dveří, pár metrů od ní, se skloněnou hlavou zamyšleně tlačil vozík. Nejdřív se zdálo, že ji i kadeřnictví mine bez povšimnutí, když se náhle zarazil, vešel dovnitř a zastavil se těsně za jejím křeslem. Stál za ní, třicet centimetrů, možná půl metru. Viděla ho v zrcadle před sebou, v detailu, stejně jako on musel vidět ji.

„Měla byste čas na stříhání?“ obrátil se s dotazem na kadeřnici.

„Tak za půl hodinky, až dostříhám paní,“ řekla kadeřnice a lehce přitom kývla hlavou směrem k Sylvě.

Otočil se na ni. Pak na její obraz v zrcadle. Čekala, že ji pozdraví. Usměje se. Nic z toho se ale nestalo. Dívala se přímo do očí svého manžela, tak dobře známých, modrých, mírně unavených očí. Nebylo v nich nic, náznak poznání, sebemenší záblesk. Jako by narazil na hustou, šedou, nezajímavou mlhu. Strašně nezajímavou. Tehdy poprvé si uvědomila, že ji prostě nevidí. Že ji opravdu nevnímá. Že se její obraz na jeho sítnici vůbec nepromítá. A poprvé se začala bát. Bála se, že se rozplyne, ztratí, stane se neviditelnou, že nezájem a šedé prázdno kolem ní zatuhnou do pevné, neproniknutelné hmoty, ztvrdnou na beton. A Sylva v něm zůstane uvězněná, zakletá, němá. Marně se bude snažit, aby si jí někdo všimnul.

„Prostě jsem tě nepoznal,“ pokrčil rameny o chvíli později, když mu to vyčetla, vylila mu kýbl výčitek na hlavu. Nechápal, čemu se diví, prostě jen normální zákonitý proces, kdy muž po letech nepozná svoji ženu, úplně přirozený jako všechno, co se mužům hodí.

Učinila opatření. Spousty opatření. Zhubla. Cvičila zumbu. Změnila barvu vlasů. Koupila si nové erotické prádlo i knížku, jak uspokojit kohokoliv. Nakonec se odvážila a do vrásky nad kořenem nosu si nechala píchnout botox. A snažila se na ten hloupý okamžik zapomenout. Podařilo se. Připadala si krásná a mladá.

A pak to přišlo. Oslava padesátých narozenin. Těch, kterých se všichni chtějí dožít, ale doufají, že nikdy nenastanou. Kdy se všechno láme a zjistíte, co všechno už nikdy nestihnete. A nejsou to jen ty velké věci, stát se modelkou a letět na Mars, ale musíte odpískat i ty obyčejné, které kdekdo kolem vás stihl.

Posledních několik let směřovala k tomuto okamžiku. Celé týdny plánovala a organizovala. „Já se ti divím, tolik práce. Já jsem se na oslavu vykašlala a dala jsem si dárek sama,“ pochlubila se Marcela, když jí předestřela scénář oslavy.

„Jaký?“

„Neřeknu,“ usmívala se.

„Tak jaký, robertka?“ hádala. Připadala si odvážně.

„Tak trochu. Jenže z masa a kostí. Živého. Docela hodně živého,“ usmála se zasněně. „Až budeš chtít poradit, řekni. Sehnat chlapa není problém.“

„To není nic pro mě,“ zasmála se rozpačitě.

„Fakt?“ Na tváři měla pořád ten stejný úsměv.

Seděli ve sklepní restauraci, celá rodina i přátelé. Sylva na sobě měla světlý kostýmek, aby nevypadala moc usedle. Pod ním upnuté tričko obepínající pevné vypracované svaly na rukách. Přinesl velkou krabici. Všichni se potutelně usmívali, čekali, co bude. Pod okrasným papírem objevila lesklý kovový kufřík. Luxusní a elegantní. Otevřela ho dychtivě. Těšila se. Připadala si jako dítě. Vůbec ne na padesát.

Uvnitř bylo zahradnické nářadí, nůžky na živý plot, malé, dokonale ergonomické lopatičky. Nechápala. Všichni se pořád usmívali.

„Co to je?“ upřela na manžela tázavý pohled.

„Nářadí. Zahrada je přece tvůj hlavní zájem, tvoje hobby. Takhle to budeš mít podstatně snazší,“ tvářil se nevinně. Úplně nevinně. Kdyby to byla provokace, bolelo by to míň. Jenže nebyla. Myslel to naprosto vážně. Najednou viděla svůj obraz v jeho očích úplně přesně. Obtloustlá ženská, co vaří, peče a smaží. Hrabe se v záhoncích, pleje kytičky, sází bylinky a dělá z nich výborné salátky manželovi, aby neměl vysoký cholesterol. Pečlivě sestříhaný trávník. Výborná domácí marmeláda na skvělých palačinkách. Jednoduché. Prosté. Dvacet krát dvacet metrů. Její svět. Připadalo jí to jako výsměch. Dům sice nechal postavit, ale práci v domácnosti i na zahradě se vyhýbal jak čert kříži. Postupně zůstalo všechno jen na ní. Vlastně dělal jen to, co chtěl. Posilovna, jazykové kurzy, teambuildingové akce, večeře s klienty v luxusních restauracích. Domů přicházel pozdě. Úspěšný muž.

Ještě jednou se zahleděla na nářadí úhledně vyrovnané v kufříku a zaklapla víko. Něco se musí změnit. A musí to být rychle, než bude definitivně pozdě.

„Díky, miláčku,“ řekla a významně se přitom zadívala na Marcelu. Ta se vědoucně usmála a na nevyslovenou otázku souhlasně pokývala hlavou.