Lidé si myslí, že voda je tady odjakživa. Mýlí se, protože úplně na  začátku byla země suchá jako posvícenský koláč o  Velikonocích. Tenkrát, dávno před Adamem a  Evou, na  ní žili bohové, kde přesně, to nikdo neví. Byli mezi nimi fousatí dědové a vrásčité babičky, ale většinou byli mladí jako novoluní. Jeden stařík z nudy vynalezl lásku. A – zvědavý, co z ní vzejde – vysypal ji na tu boží mládež jako z  košíku. Vzešlo, co z  lásky vzejde pokaždé: štěstí a žal. Jedna mladá bohyně, nejkrásnější a nejkřehčí, se bezhlavě zamilovala do mladého boha. Vypadal jako princ z pohádky, ale jeho srdce se podobalo holubníku se třemi tucty budníků. Pokaždé, když miloval onu mladou bohyni, plakala štěstím a její slzy byly sladké. Pokaždé, když šel do sena nebo březového hájku s jinou, plakala žalem a její slzy byly slané. Ze sladkých slz vznikly potůčky a řeky, rybníky a jezera, ze slaných moře a oceány. Láska přetrvala a s ní štěstí i žal. Dokud bude existovat láska, lidé a zvířata budou mít sladkou vodu na pití. A slanou vodu slanečci.