Po pauze, kdy okolnosti nepřály vydání knižních sborníků z Drápandy 2005 a 2007, se úspěšní mladí literáti opět dočkali knižního publikování v roce 2009. Byl to již osmý ročník soutěže, pořádané každý druhý rok (ve střídání se soutěží pro dospělé Literární Varnsdorf). Sborník obsahuje výběr básní a próz od 33 autorů a jednoho autorského kolektivu.

Výtvarný doprovod byl sestaven z prací žáků Základní umělecké školy ve Varnsdorfu a prvňáčka Gaby.

Obsah

I. Dost divné dědictví

Zuzana Brádlerová: Čarodějnice

Lenka Dzamuličová: O skřítkovi z plakátu

Alexandra Zrubecká: Nebeský kůň

Viktorie Zrubecká: Pohádka

Lenka Dzamuličová: Nejkrásnější stará dáma

Lucie Hynčicová: Příběh dvou světů

Veronika Elšíková: Krteček a basketbal

Doubravka Požárová: Mlha

            Pozorovatelna

Anna Voříšková: Dost divné dědictví

            Konec kouření

II. Hádanky a oblačná snění

Michaela Mourková: Ryba

Petr Doležal: Felis catus

Ondřej Benda: Jelen a hvězdy

Vladislav Pricl: Tatínek

Ezra Lukáš Jogl: Oblačné snění

            Výchova

Kristýna Kováčová: *** (Vánoce jsou tady…)

            Sněženka

            Svět

Jiří Kauč: Prázdniny

            Moře

Petr Hájek: Pejsek

            Kočka

Barbora Maléřová: Hádanka

            Večer

Monika Kocourková: Buk

            Studánka

            Les

            Krokus

Lucie Musilová: Na dně

Lukáš Honke: Globální oteplování

Kateřina Přibylová: Sen

Radim Fabiánek: Žákovská

III. Příběhy pro příště

Monika Iľašová: Milosrdné lži

Jan Beneš: K čemu slouží robot – matka

Anna Denezhkina: Panika

Valerie Šmídová: Pohádka o chytré Magdaleně

Marie Cihlářová: Návštěva útulku

Kolektiv autorů – žáků ZŠ náměstí Varnsdorf: Životopisy

Iva Havranová: Jiné než se zdá

Andrea Kuzderová: Odvěký moudrosti a chytrosti boj aneb o potulném kejklíři

Magdalena Krausová: Emily Schefnerová

Alžběta Fridrichová: Kouzlo slova

Anežka Berkmanová: Můra

            Plamen

            Příběh za 300 let

Výsledky soutěže Drápanda 2009

Odborná porota

Drápanda 2009 v číslech a faktech

Autoři sborníku

Ediční poznámka

Ukázky

Barbora Maléřová

Hádanka

Dříve o ní lidi snili,

teď by u ní stále byli.

Sedí u ní až bůh brání,

přepínají bez ustání.

Usnou u ní dospělí i děti,

od dvou let až do sta pěti.

(Televize)

Večer

Když tma proroste oblohou,

lidé už nejsou na nohou

a tiše vlažný večerní vánek

přinese sny i klidný spánek.

Nejspíš už půjdu také spát.

Co se mi asi bude zdát?

Anna Voříšková

Dost divné dědictví

Dana dala dědovi Davidovi drahý doutník. „Davide, dýmej!“ dodala. Domýšlivý David dychtivě dýmal. Děsně dlouho. Devátého dne dala Dana Davida dožít do domova důchodců. Desátého dne David dodýchal. Dana dědí: dům, dogu, dodávku, deset dolarů, dýmku, drahého draka.

Drahého draka dala Dana dceři Dorotce. Dračí dřevěné držadlo drží Dorotka dost divně. Drcne držadlem do dveří, drak dýchne. Dorota důležitě dosedne do „dračánku“. Drak doletí do Dánska.

Dana dumá. Dát dynamit do díry… Dělová ďaha dodělá draka. Dorota doma dodělá důležité: doplatí dluhy, dořeže duby, dočistí dodávku, dokoupí doutníky, dostaví dům.

Pozn.: dračánek – sedák na drakovi

Anežka Berkmanová

Příběh za 300 let

„Náš svět vznikl před třemi sty lety. Ač naše zem jako taková tu byla i předtím, náš národ se zde usadil až tehdy. Hloupé pověsti říkají, že jsme sem přišli zrcadlem z jiného světa, že nás sem přivedli Maia Vznešená a Tor Moudrý. Tyto pověsti však nejsou ničím podloženy a i tyto obrazy,“ řekl přednášející ukazujíc na dva portréty za sebou, „se zdají být jen bezcennými podvrhy.“

Maia zavrtěla hlavou. Její matka ji pojmenovala po Maie Vznešené a ona její jméno hodlala nést hrdě, protože v to věřila. Přednášející dále mluvil, ale Maia již neposlouchala. Zvedla se ze své židle a odešla z velkého sálu. Bloudila úzkými ulicemi, plnými vyvolávání pouličních obchodníků, a cítila se velmi osamělá. Město vypadalo pořád stejně a přece trochu jinak. Smutněji… temněji. Snažila se však tyto hloupé myšlenky zahnat. Nakonec se rozhodla jít domů.

Když vešla do svého malého bytu, který se nacházel nad malou pekárnou, hned si obálky všimla. Byla z tlustého papíru a vosk, jímž byla zapečetěna, byl ještě teplý. Byl do něj vytlačen znak orla, zřejmě rodová pečeť, ale Maia si nemohla vybavit žádný šlechtický rod s tímto motivem ve znaku. Pokrčila tedy rameny a pečeť odloupla. Z obálky vypadl bělostný list papíru. Maia si jej přečetla a velmi se podivila.

Drahá přítelkyně,

rád bych vás pozval na maškarádu, konající se dnes večer v paláci rodu Coureonů. Bál začíná kolem sedmé hodiny a jste na něm očekávána jakožto důležitý host.

     Na brzké shledání se těší

     Orel

PS: Motýl zná cestu.

Pozvánka na ples. Na maškarní ples plný masek, kam ji zve podivný Orel. Nikdy nebyla zvána na plesy. Snad by ani nevěděla, jak se tam chovat. A co bylo nejdůležitější, neměla masku. Ale pak pozvedla oči od dopisu a spatřila pod obálkou zašlou zrzavou masku s kočičíma ušima. Byla pokryta napůl sedřenými ornamenty a vykládána drobnými kamínky tmavě zelené barvy. Podle Maii byla nepopsatelně krásná. Vztáhla ruku a přejela po ní konečky prstů. Poté ji vzala do dlaní a připevnila si ji na obličej pomocí tmavé stužky. V zrcadle vypadala jako jiný člověk, snad tajemná cizinka. Okouzleně se kochala svým novým já. Potom sáhla do truhly pod zrcadlem a vytáhla z ní tmavě zelené šaty, jejichž odstín se shodoval s barvou kamenů. Oblékla si je a zjistila, že má nejvyšší čas vyrazit, protože bál začínal již za hodinu.

K paláci rodiny Coureonů to nebylo příliš daleko, a proto za slabou čtvrthodinu vcházela do honosného sálu zdobeného zlatem. V hloučcích zde stály postavy v maskách a bavily se spolu. Přímo vedle ní by klidně mohl stát nějaký její přítel a ona by ho nepoznala.

S úderem sedmé hodiny se rozezněla hudba a postavy začaly tančit. Maia s nimi. Točila se dokola v širokém kruhu, nechala se vést muži v maskách, dotvářela dokonalou choreografii. Po chvíli se před ní objevila dívka v pestrobarevné masce motýla. Mrkla na ni a rychle odešla ze sálu. Maia ji okamžitě následovala. Šla za zvláštním Motýlem, co znal cestu, a nechala se zavést až do podzemí. Zde, v temném sále, stál muž v masce. V masce orla.

Pozdravil ji: „Vítám tě, Maio.“

Maia však nehybně stála a ani nepohnula ústy. Za mužem totiž stálo obrovské zrcadlo. Na jeho stříbřitém povrchu se však neviděla, míhaly se na něm totiž jiné obrazy. Obrazy jako z jiného světa, veselé a barevné. Torovo zrcadlo. Muž na ni dále mluvil, vysvětloval jí, že musí šířit víru v zrcadlo, protože ví, že ona také věří. Ale Maia ho nevnímala a zírala jen a jen na zrcadlo. Pomalu se k němu přibližovala. Natáhla ruku a povrch zrcadla se rozčeřil jako vodní hladina. Maia se usmála a do zrcadla se vnořila. Motýlí dívka zalapala po dechu: „To se nemělo stát, že?“

„Ne, to skutečně nemělo,“ pravil Orel roztřeseným hlasem.

Maia očekávala lehký vstup do jiného světa, veselého a bohatého, jak ho ukazovaly obrazy v zrcadle. Dostala se však do temné místnosti, podobné té, ve které se nacházelo zrcadlo. Na zemi před ní ležela maska kočky, větší a krásnější než ta její. Maia tu svou odložila na zem a sáhla po té nové. Maska se pohnula a zašeptala jí několik pokynů. Maia jako očarovaná poslechla a začala si nehty z obličeje sdírat kůži. Brzy nic nezbylo z bývalého půvabu, ale na zničenou tvář si přiložila masku. Ta k ní dokonale přilnula, jako by byla její novou kůží.

V té vteřině Maia téměř zapomněla na svou minulost, zrcadlo, dokonce i na své jméno. Jen malý kousek jejího já se udržel, uchoval si vzpomínky a snažil se vzdorovat moci masky.

 Maska ji vyvedla z podzemních chodeb na povrch do jakéhosi města – ale o moc více světla zde nebylo. Celý svět byt temný a vybledlý, jako předmět ponechaný dlouho na slunci. Najednou však v davu nenápadných stínů spatřila mladíka, který byl jako jediný barevný. Podívala se na sebe a zjistila, že i ona je barevná. Mladík k ní rychle postupoval.

„Vítám tě v našem světě. Jak se jmenuješ?“

Maska chtěla odpovědět, že nemá jméno, ale její já zvítězilo: „Maia… Maia Vznešená.“

Usmál se: „Já se jmenuji Tor Moudrý a vedu místní odboj proti nadvládě masek.“