Vyhlášením literární soutěže se varnsdorfská knihovna zapojila do oslav městského výročí. Netušili jsme tenkrát, že zakládáme tradici „Literárního Varnsdorfu“. Soutěž byla zopakována roku 1996 a poté již každý sudý rok. Coby soutěž anonymní se tehdy trochu vymykala většině podobných podniků pro literární talenty. Nekladla si žádná věková, žánrová ani jiná omezení, vyjma počtu a rozsahu zaslaných prací… Porota se shodla na jednoznačném vítězi: Karle Erbové za čtrnáctidílný básnický cyklus Via dolorosa a po zásluze byl ve sborníku přetištěn v úplnosti. (O řadu let později toto dílo ožilo přednesem na Velký pátek na jiřetínské křížové cestě.)

Nicméně do sborníku jsme nezařadili všechny oceněné příspěvky (některé už zveřejnil městský časopis Hlas severu) a naopak přidali výběr z prací neoceněných. Měli jsme prostě svůj názor – trochu natruc porotě.

Obsah:

Bylo nebylo…

Přehled oceněných prací

Poezie

Josef Hrách: Úžeh – Zámecké schody – Rozmluva

Jitka Králová: Malá noční hudba pro pěší

Martin Šimek: Obraz mistra Unrei – Cikády

Vlastimil Lakota: Okamžiky obratu – Šípková Růžena

Milan Hrabal: Vztah – O pravdu

Dagmar Šťastná: Bisexuální asonet

Petr Novotný: Podzimní balada

Karla Erbová: Via dolorosa

Jiří Tomášek: Mému městu

Publicistika

Ivo Přikryl: Jméno

Próza:

Aida Brumovská: Sestry

Vlastimil Lakota: Tichá jarní dohoda

Dana Polívková: Toulavá

Marek Havrančík: E + D (alternando)

Vojtěch Kuthan: Maso

Světlana Smolíková: Návštěva

Milan Hrabal: Jak se kreslí myš

Medailónky autorů

Ukázky

Karla Erbová: Z cyklu Via dolorosa, VI. VERONIČINA ROUŠKA

za včerejší noci
noci rozhodné
kdy ses bál vteřin
v nichž mineš sama sebe
a kdy ses trápil
lze-li odejít
jak Někdo odchází když přicházel jen Nikdo
smál se ti ďábel: Jedna je jen smrt
mnohé však utrpení

byls jeden sám
a srdce se ti třáslo
jak pramen zasažený kamenem

a vida – žena!
s tichem přímluvným
které je vždycky o pár kroků napřed
si strhla roušku
jíž si kryla vlasy
aby sis utřel umučenou tvář…

Vojtěch KUTHAN: Maso (úryvek)

Žena právě umývala okna, když na cestě zpozorovala muže doprovázeného
dvěma cikány. Zbledla v neblahé předtuše, a jak přivřela víčka a zvrátila hlavu,
převrhla kbelík, stojící na rámu.
„Nechej toho a běž do chlíva!“ poručil muž.
Uposlechla, ale ještě k nim otočila hlavu a s úděsem v očích vzdychla:
„Prokristapána.“
„Akási čudná,“ řekl starší cikán.
Muž mávl rukou. „Půjdeme nabrousit sekeru.“
Mladší cikán roztáčel rukou ruční brus, zatímco muž posouval břit sekery po kotouči, až odlétávaly jiskry.
„Nerobme to,“ řekl mladík, „Ja ju kúpim.“
Ale muž vyzkoušel palcem ruky ostří a řekl:
„Ta pofičí.“
Ještě se domlouvali v předsíni. „Tak já pro ni jdu,“ řekl.

Ze dvora bylo slyšet kňučení, škrábání a funění a náhle se rozlétly
dveře a pán táhl na řetězu vzpínající se Ritu.

Jakmile uviděla oba cikány, dala se do zuřivého štěkotu. Cítila je
již předtím, a teď, když stáli vzdáleni na jeden mohutný skok, naježila
srst a svraštila horní pysk, odhalující velké tesáky. Zavrčela výhružně,
a oba cikáni, přitisknuti u stěny předsíně, vyděšeně zvolali:
„S tou vlčicou daj pokoj!“
„Jen klid,“ řekl a táhl Ritu do světnice. „Teď!“
zařval a oba cikáni přiskočili a přimačkli dveřmi Ritě hrdlo. Ještě
stačila vzhlédnout pánovi, který stál ve světnici s napřaženou sekerou,
do očí, ale ty upřeně hledící psí oči způsobily, že nápřah ustal a Rita
silným záběrem prorazila odpor dveří a vrhla se mohutným skokem na pána.
Srazil ji přesně mířenou ranou do hlavy. Ležela v kaluži krve a ti tři
se nad ní skláněli.
„Vraj mala policajný výcvik?“ optal se mladík.
Muž kývl hlavou.
„Tak daj, čo si slúbil, a my idem.“
„Už nemám. Snad zítra nebo pozítří…“
„Kristuš Mária!“ zaklel starší cikán. Uchopil syna za ruku
a vlekl ho ze světnice. „Boh ťa ztrezce!“ zněl hlas z předsíně.