Sborník prací z dětské literární soutěže Drápanda 2013 obsahuje básně a prózy 24 autorů.  Výtvarný doprovod je dílem žáků varnsdorfských škol: MŠ Stonožka, ZŠ Bratislavská, ZŠ Edisonova a Základní umělecké školy Varnsdorf.

Až po vytištění sborníku se zjistilo, že jeden z autorů byl oceněn a publikován neprávem, protože „své“ verše zčásti stáhl z internetu a zčásti téměř doslova opsal od Jaromíra Nohavici. Následovala omluva v místním tisku i přímo dotyčnému umělci. V níže uvedeném obsahu jej proto neuvádíme.

Obsah

I. Údolí petrklíčů

Josef Železný: Ptačí domeček 

Ly Nguen: Dopis přítelkyni

Marie Hedvíková: Atlantida

Kristýna Nosková: Ema

Ester Ježková: Údolí petrklíčů

II. Fotky starých andělů

Andrea Lebedová: Skřítek Plameňáček

Simona Donátová: Láska

            Počítač 

            Loďka 

Rebeka Bartoňová: Sen I 

Alena Švihlíková: Lví láska

            Vzpomínání

            Svět

Marie Kudová: Pátrám

            Obraz

            Země 

III. Půlky za tříčtvrtky

Barbora Svobodová: *** (K přírodě se chováme…)

            Jaro

Lucie Postlová: Splň mi má přání

            Hypochondrie 

Tereza Ulrichová: Životem a vesmírem

Andrea Dědečková: Každý den

            Čokoláda

            Žofka 

Emma Kotasová: Večer u Vltavy

            Půlky za tříčtvrtky

Daniela Škvárová: Klokan Fittipaldi

            Funebrácká odrhovačka

IV. Koťátka, andělé, vlkodlaci a božský salát

Lenka Kašparová: O bílém koťátku

Martina Říhová: Vánoční pohádka

Dominik Krejčí: Hnědý gól

Vanessa Kornhäuserová: Temný les

V. Rozličná zrcadla

Václav Šimek: Charakteristika sebe sama z pohledu někoho jiného

Tereza Deméňová: Kdyby to byl jen sen

Aleš Krčil: Tři přání

Tomáš Hesoun: Putain rouge

Výsledky soutěže Drápanda 2013

Autoři sborníku

Jubilejní 10. ročník Drápandy

Poděkování

Ediční poznámka

Ukázky

Marie Kudová

Pátrám

Tma a dlouhá chodba pokrytá plísní.

Pátrám po světle!

Nikde nic, jen občasné zachrčení divokého tónu.

Je to snad peklo a již nežiji?

Jsem v nitru duše.

Prohnilé od lží a zrad.

A divoké chrčení je demonstrace svědomí.

Emma Kotasová

Půlky za tříčtvrtky

Housličky moje

první a jediné

čas vládne světu

nikoho nemine

musím Vás vyměnit

tak podle… za jiné

Housličky čas běží

rostu a jdu s ním dále

jen Vy chuděrky zůstáváte

pořád tak stejně malé

Jak zrajete a zraje čas

co noha nohu mine

někdy Vás někdo najde zas

malé a hebké ruce jiné

Zas pro Vás bude na stojanu

notová osnova

zas budou po Vás prsty klapat

budete vrzat od znova

Časem na Vás vzpomenu si

přestože jiným smyčcem smýkám

housličky prosím všimněte si

že s poklonou Vám vykám

/říjen 2012/

Ester Ježková

Údolí petrklíčů

(úryvek)

… A tak se vydali na cestu. Vyšli louku nahoru do kopce. U studánky doprava a pak po cestě lemované stromy. Když přišli na konec cestičky, dostali se ke „svému lesu“. Vešli do lesa a počítali: „První borovice, druhá, třetí…“ A už stáli u stromu, na kterém měli postavenou „klubovnu“. Vyšplhali po laně do „klubovny“ a začali si povídat a plánovat, co podniknout.

„Já bych se rád podíval na druhý konec lesa,“ řekl Honza. „Ne, ne, já bych radši nejdřív pořádně prozkoumala tuhle část lesa, ještě to tu nemáme úplně zažité!“ namítla Lucka. Takže samozřejmě vyhrála, protože i Honza musel uznat, že má pravdu. Les znali jen krátce. Objevili ho teprve před týdnem, a to byla ještě škola. Teď začínají jarní prázdniny — čas dobrodružných výprav!! Slezli ze stromu a vydali se hlouběji do lesa.

Všude bylo ticho a klid. Jen ptáci zpívali. Klacky jim praskaly pod nohama a větve stromů je šlehaly do očí. Vítr jim rozcuchával vlasy a sluníčko kreslilo po červených tvářích zlaté pihy.

Najednou to před nimi zašustilo a z křoví vylezla liška. Krčila se ustrašeně před nimi. Ve Všetečkovi se rozproudila krev honicího psa a vystartoval. Lištička utíkala, co jí nohy stačily. „Všetečko, stůj!“ volaly za psem děti, ale marná snaha! Všetečka kličkoval mezi stromy. Liška však byla mrštnější. Zmizela tamhle a tady se zase objevila. Lucka jen stěží popadala dech a Honza už skuhral.

Najednou se rozhostilo ticho a klid. Všetečka s liškou byli tatam. „No tak, Všetečko,“ začala se Lucka opravdu o svého pejska bát. A pak si všimla jednoho keře. Slunce skrz něj pouštělo do lesa své paprsky. „Honzo, tady!“ zavelela a rozhrnula keř. Zůstala stát jako omráčená. „Lucko, co je?“ zíral Honza se strachem na kamarádku, která se zastavila uprostřed pohybu a koukala někam před sebe. Došel k ní a podíval se stejným směrem.

Před ním se rozprostíralo údolí. Zprvu nic zvláštního, ale pak se zadíval a — údolí plné petrklíčů! „To je nádhera!“ vydechla Lucka. „Hele, Luci, co kdyby to teď byla naše země, kde bychom si hráli a podnikali a tak?“ otázal se Honza. „Naše tajná země?“ opakovala Lucka. „Haf!“ ozvalo se vedle ní, a když se tam podívala, uviděla Všetečku. Právě jí odpověděl na otázku.

„Ale ještě nevíme, jak se ta země bude jmenovat,“ namítl Honza a pohlédl na svou kamarádku, která jako okouzlená koukala do dálky… Chvíli nikdo nic neříkal. Až po chvilce se Lucka zavrtěla a vydechla: „Údolí petrklíčů…“