Moravský básník Josef Suchý (1923-2003) kromě své vlastní literární tvorby intenzivně pracoval na zpřístupnění lužickosrbské literatury českému čtenáři. Bohužel se za svého života nedočkal vydání výboru z vlastní poezie v lužické srbštině. Dluh splácí až tato publikace. Obsahuje 21 básní tištěných zrcadlově v češtině a lužické srbštině. Jsou uspořádány do dvou oddílů: Muškátový dům a Diamantové zrnko.

Jako ilustrační doprovod byly použity grafiky lužickosrbské výtvarnice Hanky Krawcec (jíž je věnována i jedna z básní). Výbor je opatřen předmluvou Srdcem básní proti kameni života (Milan Hrabal), doslovem Lužickosrbské inspirace moravského básníka Josefa Suchého (Helena Ulbrechtová), básníkovými fotografiemi, kalendáriem života a ediční poznámkou.

Ukázka

Josef Suchý

Slovo

Toužil jsem po slově,

které by stálo

jako bílý osamělý dvorec

v zelené dálce mlčení.

A zase po jiném, vesele zlatém,

obsypaném jadrnými oříšky jak líska.

Toužil jsem po slově, které by obsahovalo

zároveň ledňáčka,

vrbové proutí i dýchání sena,

obraceného v poledne.

Po slově,

z něhož by voněla pravda niterné plástve,

nenarušená zeměžlučí.

Toužil jsem zasadit smrk.

Od něho rozvinout stezku pro chůzi nejkřehčích přání.

Ale stále se něčeho nedostává

a je mi smutno,

když vidím vycházet měsíc

namísto slunce.

Słowo

Žedźach za słowom, kotrež by stało

za samotny běły dwór

w zelenej dalinje mjelčenja.

A zaso za druhim, wjesele złotym,

połnym jaknych worjechow kaž lěšćina.

Žedźach za słowom, kotrež by wobsahowało

tež rybačka,

prut wjerby a dychanje syna,

připołdnju zwobroćaneho.

Za słowom,

z kotrehož by wonjała wěrnosć z nutrin płasta,

kotryž wjelezłotowka njemyli.

Žedźach so sadźić šmrěk.

Wot njeho rozwić šćežku za pućiki najněžnišich přećow.

Ale stajnje něšto pobrachuje,

a styskno mi je,

hdyž widźu schadźeć měsačk

město słónca.

(Překlad Jurij Łušćanski)