Sborník prací z dětské literární soutěže Drápanda 2011 obsahuje básně a prózy 24 autorů.  Výtvarný doprovod je dílem žáků Základní školy Jiříkov.

Obsah

I. Slůně a jiné případy

Wanda Velinská, Nela Benešová: Pohádka

Anna Králová: O slůněti Rozárce

Tereza Deméňová: Zapomenutá malovaná skříňka

Karolína Vojkůvková: Noční město

Tereza Hrabáková: Láhev

Hana Kochová: Drápanda 007

II. Možná… básničky!!

Anna Glöcknerová: Jak jsme měli elektrickou kytaru

            Měsíce

Barbora Měsíčková: Naše kočička

Aneta Ondráčková: Jaro; Léto; Zima

Andrea Dědečková: Básničky o zvířatech

Viktorie Nová: Riders on the storm

David Čiháček: Jana

            Babička Marie

Andrea Nagyová: Možná 

            Román na půl slova

            Iluzionista

Doubravka Požárová: Tančím

III. Příběhy

Štěpánka Hockeová: Pobyt v psychiatrické léčebně

Zuzana Brádlerová: Vampire G!rl (Vampýrská dívka)

Anna Hrabáková: Anežka a stará kouzelná skříň

Ondřej Koc: Jak šejk k Písku skorem přišel

Kateřina Šafratová: …

Anežka Bartošíková: Bětka z muzea

Barbora Ptáčková: Fíbinka

Jakub Maryška: Ať žijí!

Kamila Loučková: Pavoučí příběh

Drápanda 2011 v číslech a faktech

Výsledky soutěže Drápanda 2011

Autoři sborníku

Devátý ročník Drápandy

Ediční poznámka

Ukázky

Anna Králová

O slůněti Rozárce

V jedné vzdálené zemi jménem Afrika žilo malé, malinkaté slůně Rozárka. Rozárka bylo hodné, milé a laskavé slůně, ale nic jí to nepomohlo, stejně se jí všichni ve škole smáli. Ona měla totiž tuze krátký chobot.

To bylo pořád samé: „Koukej, krátkonoska jde!“, nebo „Kde jsi nechala chobot?“, když ne tohle, tak alespoň utrousili: „Jsi vůbec slon?“. A takhle to bylo pořád dokola.

„Ale vždyť já za to nemůžu, že mám krátký chobůtek, tak proč se mi pořád smějí?“, ptala se sama sebe Rozárka.

Rozárka z toho byla celá nešťastná. Každý večer doma plakala, ale nechtěla nikomu říct, že je z toho tak nešťastná. A tak jen tiše trpěla.

Jednou, když měli ve škole hodinu troubení s paní učitelkou Chobotkovou, zaslechla, jak se jí zase někdo posmívá. A tak, když ten den vyšla ze školy (k obědu měla ananas, ten měla nejradši), řekla si: „A dost. Když mi příroda nenadělila chobot, nadělím si ho sama!“.

Potom vzala dlouhý provázek, jeden konec si uvázala kolem krátkého chobotku, druhý konec uvázala kolem malého stromku u cesty domů. A pak tahala a tahala a tahala, aby si ten svůj chobůtek co nejvíc vytahala. Chobůtek jí začal pořádně bolet, ale Rozárka nechtěla přestat.

„Au, au, au!“, naříkala Rozárka, ale tahala a tahala, až měla celý chobot červený. Když se pak doma podívala do zrcadla, zdálo se jí, že je chobůtek přece jenom o něco delší.

A tak se den co den Rozárka domů vracela s červeným chobůtkem. Maminka se jí kolikrát ptala: „Rozárko, proč máš tak červený chobůtek?“, ale Rozárka jí nikdy neodpověděla. A tak po nějakém čase se maminka přestala ptát, asi si myslela, že má Rozárka jen obyčejnou rýmu.

Když si takhle jednou Rozárka protahovala svůj chobůtek, šel zrovna kolem její kamarád Štěpán. Štěpán se hrozně lekl, když viděl, co si Rozárka dělá s chobůtkem. A tak se Štěpán vyděšeně zeptal: „Rozárko, co si to prosím tě děláš se svým chobůtkem?“

„Já si ho jen protahuju, abych ho neměla tak krátký,“ zahuhňala Rozárka, jak měla totiž svázaný chobot, nemohla moc mluvit.

Teď se Štěpán opravdu vyděsil a povídal: „Rozárko, přestaň! Neboj, nějak to vyřešíme,“ pokračoval Štěpán „Už jsem na to přišel! Ovaž si kolem chobůtku nějaký pěkný šátek, hned bude krásnější. A navíc, ten tvůj malý chobůtek je děsně roztomilý,“ říkal Štěpán.

Rozárce se Štěpánův nápad velice zalíbil, přestala si tedy vytahovat chobůtek, poděkovala Štěpánovi a šla domů. Doma jí maminka dala krásný červený šátek s kytičkami, Rozárka si ho uvázala kolem chobotu a byla nadmíru spokojená. Od té doby si nikdo nedovolil se Rozárce posmívat, protože měla ten nejkrásnější chobůtek ze všech chobotů.

Andrea Dědečková

Žirafa

Dívala ses na žirafu

v televizi, v biografu?

Hádej, kolik asi měří.

Kdo nehádá, ať mi věří,

kdo chce, ať se přesvědčí.

Žirafa, ta největší

ve flekatém svetru,

měří i šest metrů!

Hroch

Tady och,

funí hroch.

S otevřenou tlamou

hroši rádi klamou,

předstírají zívání,

chtěli by však papání.

Ovšem, jak my všichni víme,

hrochy v ZOO nekrmíme

Andrea Nagyová

Iluzionista

Potřebuješ ho

stejně jak on tebe

Jenže přitom má rád

jen sám sebe

Je k zbláznění sladký

a k nevíře zlý

Pro tebe ten pravý

Pan Dokonalý

Ale nenech se zmást sladkou větou

S ním v místnosti

myšlenky se pletou

Uteč pryč!

Dokud máš čas!

Uteč pryč

Kde není jeho hlas

Nekoukej na jeho hezkou tvář

Jeho láska je temná

tam nehledej zář!

Už je s tebou Amen

Hastalla Vista

Svedl tě král lží

Pan Iluzionista

Zmařenou lásku odlož a běž

pro svoje štěstí s nadějí jdeš

Tak vybírej dobře

hlavně ne chvatně

Nebo to skončí

zas hodně špatně

Zmátl by dokonce Ježíše Krista

Pan Dokonalý

Iluzionista..