Sborník desátého ročníku varnsdorfské literární soutěže publikuje ukázky z prací 14 autorů. Obsahuje také medailonky autorů, výsledkovou listinu soutěže a fotoreportáž ze setkání autorů, porotců a pořadatelů v červnu 2012.

Obsah

Úvodem

Bohumír Procházka: Jak jsme chystali masopust

Veronika Svobodová: Zápisky maratoncovy

Yve Ellerová: Nevím

            Doma

            *** (Vešla jsem do kostela…)

            Láska

            *** (A co bys chtěl?…)

            Oko

            Vidím

            Žila bych

Delicie Nerková (Felície?): V ponorce

Jozef Puchala: C’est la Vie

Kamil Princ: Noci!

            Damned love

            Přesluhuji

            Sarabande de Noir

            Hrobník

            Postelový debakl

            Prinzessin des Bösen

            Poslední přání

Tomáš Urbánek: Úzkost

            Po všem

Petr Steindl: Ocelové nebe

            Barvy se mi slily

Michaela Schwarzová: *** (Mé tkáně…)

            *** (Podzimní kruté námluvy…)

            *** (Poledne peče mraky…)

            *** (Za okny město…)

            *** (Je mi jak nebi ledovému…)

            *** (Pastelkami chci obkreslit…)

            *** (Hladíš mě uvnitř puklin…)

            *** (Podívej se na můj krk…)

            *** (Jsme dvě loutky…)

Miroslava Kubešová: Až jednou

            O Vánocích

            Tma stiskla pramínek

            Cesty na podzim

            Bolest

Václav Persein: Jak jsem se nestal laureátem

Jaroslava Bošková: Vzpomínka

Ilona Pluhařová: Dovolená!

Bohumír Procházka: Prázdniny v Kostele

Ivo Fencl: Styky s Jorikou aneb Obvyklý případ doktora Jekylla a pana Hyda

Výsledková listina Literárního Varnsdorfu 2012

Literární Varnsdorf 2012 v číslech a faktech

Fotoreportáž z Literárního Varnsdorfu 2012

Fotoreportáž slovem

Autoři almanachu

Ilustrátorka almanachu

Ediční poznámka

Ukázky

Ivo Fencl

Styky s Jorikou aneb Obvyklý případ doktora Jekylla a pana Hyda

6. V kině

Jakub pracoval každý lichý týden v penzionu v nedalekém městečku a Jurika měla stále daleko do maturity. V kavárně se někdy střídali ve dvě odpoledne, ale potkával jsem i jiné Paškovy zaměstnance, zatímco okolo v muzeu se vyskytovala spíš pravěká zvířata či Tutanchamon a podobné mumie a taky já. Sledoval jsem chtě nechtě, co se kde šustlo, a jednou zase už vysvětloval cestu obzvlášť přitažlivé dámě, která ji přitom ani moc vysvětlit nepotřebovala, když vešel z horka Jakubův táta a oba nás přeletěl očima jako nějakou pochybně rozehranou šachovou partii. A sice to bylo ještě v časech, kdy jsem Joriku programově ignoroval, ale nešlo o ní nevědět, takže i proto si mě Pavel Pašek preventivně přeměřil. Ne, na Jakuba jsem neměl. Pavel zmizel uklidněn v kavárně. A já?

Když mi bylo sedmnáct a zamiloval jsem se do Zuzany, napsal jsem do dopisu, JAK ji mám rád. Odpověděla, že sice nic necítí, ale můžeme být kamarády, což prý není frází, a já…

Proč jsem se toho nechytil? Proč neusiloval?

Styděl jsem se, ale je tu jiná otázka. Kdybych se tenkrát snažil, mohl jsem vůbec uspět?

Odpověď neexistuje, nebo já ji tedy neznám, ale když mi bylo jedenatřicet a zamiloval jsem se do Ivany, i kvůli dávné zkušenosti se Zuzanou jsem se zase snažil až moc, vyzunkl s kolegou dvě, tři piva u stánku na nádraží, zamířil za Ivanou na poštu, kde jsme bývali zapojeni do tzv. přepravy, a sice nevyhrkl: „Miluji tě!“, nicméně to vůkol všichni pochopili. Chybička se tím vloudila a láska skončila dřív, než začala, a snažil jsem se sice dál, ale jen se vše zhoršovalo.

Tolik o ponurých případech styků s Ivanou a se Zuzanou. A mé styky s Jorikou? Není snad konečně na místě zlatá střední cesta?

Snadno se řeklo, jenže CO je zlatá střední cesta? Jinak ji chápeme v osmnácti, kdy se ještě na Facebooku podepisujeme Pixel Hero, a jinak ve čtyřiceti. Co dál?

Během oné osudové neděle, kdy ji Jakub přivedl do muzea, jsem za Jorikou zašel do liduprázdné kavárny jen občas, ale už tenkrát jsem totálně přímočaře pravil: „Přiznám se vám, že jsem si i normálně představil, co by mohlo být.“ A myslil jsem na tzv. dosažitelné maximum.

„A co by mohlo být?“ optala se Jorika.

„Mohli bychom třeba i do kina a předtím na kafe.“

„A nic víc?“

„Ne. Došlo mi, že víc nepůjde, a tak jsem si radši rovnou představil, že jdu s vámi i Jakubem, ale to je blbost, co? Taky to vím, takže mě nakonec napadlo představit si, že mám malého syna a jsme čtyři.“

„V kině?“ Chtěla cosi dodat, ale polkla jen chlebíček.

„V kině. A nejsem si jen jist, jestli bych nebyl tak pohlcený tím synem, až bych si povídal jen a jen s ním — a vás dva ani nevnímal. Howgh!“

A mlčel jsem. Co mě to vůbec napadlo? Ale hlavně: proč mi nedošlo, že bych mohl jít s Jorikou, Jakubem a ještě s nějakou dívkou, ať už s botami nebo bez? Proč ne?

Protože jsem Joriku miloval.

(úryvek z úryvku zveřejněného v almanachu)

Michaela Schwarzová

***

Poledne peče mraky z odpalovaného těsta

V truhlíku za oknem

schne tymián

Chci tě rozkrojit

kolmo přes jádřinec

sotva dozrály letňáče

K večeru se role prohodí

Já budu couvat

ty zůstaneš netečný

Máš šíji — střídku jablka

hebkou pod zuby

Taky máš pokaždé strach

že připálíš karamel?

Kamil Princ

Sarabande de Noir

Zdobím zdivo tapetami

(z vlastní kůže vyrobené).

Teplá krev se z tepny žene,

ve smrti jsme vždycky sami.

Vraní oko vydá plody,

ideály nejsou žádné.

Místo Boha zemi vládne

člověk — netvor od přírody.

Orgasmus je naše meta,

tak se ke mně přitul, kotě,

zahoď víru — ničí mě ta!

Tak si víno řeďme jedem,

vzkříšení by zabilo tě,

v katafalku živí jedem…