Sborník desátého ročníku varnsdorfské literární soutěže publikuje ukázky z prací 14 autorů. Obsahuje také medailonky autorů, výsledkovou listinu soutěže a fotoreportáž ze setkání autorů, porotců a pořadatelů v červnu 2012.

Obsah

Úvodem

Vladimír Stibor: O zdejší krajině

            Indická delší smrt

            Milovaným Vysokým Tatrám

            Zasílání výpisů

Vojtěch Diatka: Nebožtík anděl

            Creó ergo sum

Tereza Hejdová: Čas ztrát

            Nokturno

            Rekviem za dospělost

            Malá tradiční depka

            Zmatený povzdech

Miroslava Kubešová: Naposled

            V tichu

            Srpnová

            Nepoví…

Jana Martiniková: Na návštěvě u Kláry

            Nedorozumění

            Pravda o Pavlovovi

            Na koho to ticho padne

            Rekonstrukce

Jana Orlová: *** (Něžnými prsty…)

            *** (Ostrý samet…)

            *** (Vyšívám Měsíc…)

            *** (Slétává mezi pavučinu…)

            *** (Motýli a praskliny…)

            *** (Jsem těkavá…)

Magdalena Pokorná: Nénis

            *** (Uzounká pěšinka…)

            *** (A přišla bolest…)

Petr Veselý: Vodoměrky

            *** (už ne, už dost…)

Richard Vysloužil: Koupě rodinné hrobky

            Po pětadvaceti letech

            *** (Až umřu…)

            Dospívání

            *** (téměř celý život…)

            *** (Hledal jsem Boha…)

            Dušičky

            Doma

Hana Šustková: Odpoledne na pokoji

            Ve školce

            Půjdu si a řeknu Číst

            Záhřební

            Jedem do tunelu

Václav Franc: Vážené vydavatelství a nakladatelství RÁJ

Vojtěch Konečný: Malý průvodce moderním stárnutím

Vítězslav Hospes: Návraty

Bohuslava Legnerová: Miláček (aneb Možná Proto…)

Tomáš Lojek: Zánik švýcarských hodinek v Jelením příkopu

Vojtěch Mečíř: Byli jsme

Vlastimil Šubrt: Zpověď

Yveta Shanfeldová: Odcizení

Výsledková listina Literárního Varnsdorfu 2010

Literární Varnsdorf 2010 v číslech a faktech

Poděkování

Fotoreportáž z Literárního Varnsdorfu 2010

Fotoreportáž slovem

Autoři almanachu

Ilustrátorka almanachu

Ediční poznámka

Ukázky

Jana Orlová

***

Něžnými prsty

žahavé medúzy

si tahám za duši

Tam venku je tma

a vracím se domů

s provlhlou duší

Až otevřu zvonek

bude tam díra

po minulé ženě

Po hořké tinktuře

po úsměvu

při kterém se usíná

Vladimír Stibor

Milovaným Vysokým Tatrám

Až spálím svoje úpisy,

ohořelá slova zašlápnu do země;

zápasím s nebeskými převisy;

někdy i prosím: Vem si mě!

Dodnes jsem ale nekoupil jed na krysy;

věřím i na mnohem drsnější tvář,

jež levituje mezi jaspisy;

do ztracených stránek balí bestiář

jako svačinu dětem na cestu;

prošlapuje jim sníh, do svahu

zatlouká pomocné řetězy.

Roztáhne náruč, zastaví lavinu

údolím plných tajících ledovců.

Prošel jsem věžemi Velké Svišťovky.

Richard Vysloužil

Koupě rodinné hrobky

se nečekaně protáhla.

Ponejprv, že snad mramor.

No a zbláznil ses?

Co by tomu řekli sousedi?

–

Neposlouchá a ví svoje.

Tam.

Bude to taky takové?

Lidská hodina uplynula.

–

Teda žulu, snad… bychom…

Říkali chlapi v práci,

že na ni ptáci

tolik neserou.

Yveta Shanfeldová

Odcizení

(úryvek)

… Snad ve čtrnácti jsem poprosila matku, aby se u otce přimluvila, že bych radši byla při cvičení sama, a matka řekla „a proč? To ti tam tak vadí, nebo co?“ a já jsem řekla „ano, vadí“, a matka řekla „můžeš se stydět, to ti ho není líto? Vždyť on má z toho takovou radost, že ti není hanba, on na tobě tak visí, hrozně by ho ranilo, kdyby věděl, že ho nechceš“ a otci nic neřekla a já jsem teda otci taky nic neřekla, protože jsem se bála. Z otce vyzařovala brutalita, pokud může brutalita vyzařovat, tak vyzařovala z něj, byl vysoký a prudký a řval a býval většinou ve špatné náladě, i když uměl taky být nepříčetně veselý a sršet vtipem a dobrou náladou a velkorysostí, která většinou končila na mých buchtách. Většinou jsem nechuť skrývala, přestože se mi k otci ani ke klavíru nechtělo, těžko říct, koho jsem nesnášela víc, ale docela jistě myslím, že jsem otce nesnášela daleko víc, fyzicky se mi hnusil. Proto otec ještě i dnes čeká, až mě odpor přejde, to až se vlastně duševně ozdravím a budu smět z posady.

Otec mi trénoval i duši, protože vytrénovaná duše dělá muziku líp, a proto chtěl, abych psala básně, a to taky kontroloval. Je jeho povinností, říkal, můj talent rozvíjet, a kudy chodil, tudy o tom vykládal a přemýšlel, a úplně nejlepší pro něj bylo, když mě někdo pochválil, to se otec nesmírně, nepochopitelně radoval, jeho zadostiučinění vůči světu bylo nezměrné.

Bylo mi asi patnáct, když mi řekl „přál bych si, abys byla víc při těle“, a v létě mi pak doporučil cvičit v bikinkách. Ještě v Rybníčkách mně jednou navštívily děti od sousedů, to mi bylo snad deset, a ptaly se, kdo spí v té dětské postýlce s mřížemi, a já jsem řekla „já“ a děti vyděšeně zmlkly a koukaly a brzy vešel otec a vyhodil je, že jsou nevzdělané.

V tom měl pravdu, sousedovic děti neuměly používat metronom a hrát v přehnaně pomalém tempu a vůbec to všechno, protože neměly tak chytrého a obětavého otce jako já. Myslím, že potíže s ušima mi začaly dost brzy, kolem šestnácti let mne začaly údery metronomu bolet, s každým úderem se můj ušní bubínek zachvěl jako z facky, proto jsem pod metronom dávala deku, abych mírnila hlasité údery, které jsem v době, kdy jsem bydlela u Fišerů, nemohla už snést, i v tom byl můj život u Fišerů kulminací mého dosavadního života. Ale místo abych využila toho, že otec s matkou byli daleko a já na studiích v podnájmu u Fišerů, místo abych nechala klavír klavírem a otce otcem, jsem si koupila elektrický metronom, na kterém šlo vypnout zvuk a řídit se pouze červeným blikáním, a vůbec jsem se nesnažila odpoutat, naopak jsem si připevňovala pouta již sama, jako bezpečnostní pásy, a místo abych prostě odešla, jsem i nadále plnila víceméně přesně otcovy pokyny, jako by mne svým nemocným srdcem, nemocnýma rukama a chorobnou vášní léta zaléhal a krmil, jako se husám cpe násilím do chřtánu krmivo, a přitom se jim láskyplně vnucuje polykání tím, že se jim laská krk, od zobáku až po hruď jezdí ruce po bílém peří, a tak regulují dech a vnitřní trakt živoucího tvora. Máma zřejmě nebyla daleko od pravdy, když řekla, že jsem husa.

Taková husa pak taky zřejmě nebude lítat, a ani já jsem nemohla odletět od otcova vlivu. U Fišerů jsem žila od svých devatenácti do čtyřiadvaceti let sama, a jediné, čeho jsem byla schopná, bylo masturbování, z příliš pomalého hraní co nejsilněji a příliš pomalého hraní co nejtišeji, buď na židličce nebo v posteli, která stála vedle klavíru, hodiny a hodiny. Nakonec jsem už nehrála vůbec, jen jsem masturbovala, už to jinak nešlo, poté, co jsem hrála Bachovu B dur partitu celou přehnaně pomalu a co nejsilněji, ovšem jen z prstů, a potom pomalu a co možná nejtišeji, takže pomalé tempo bylo pomalejší, jsem masturbovala tolik, že se mi udělalo špatně. Jen jsem ležela v posteli a nevěděla, co se sebou, propadla jsem zoufalství a pocitu naprosté izolace a bezradnosti, jaký jsem dosud nepoznala, bylo mi ještě hůř než v dětství, protože v dětství jsem ještě pociťovala jako normální, že jsem většinu nocí před koncertem vždy probděla v dětské postýlce v panickém strachu, že vylítnu z paměti a zastavím a má hanba bude nekonečná a otec bude zuřit a už mě nebude mít rád, nebude se mnou chtít nic mít, kdybych ho tímhle způsobem zranila. Zradila. …