Sborník prací z dětské literární soutěže Drápanda 2015
Editor Milan Hrabal.
Redakční spolupráce Miroslava Kubešová.
Korektury Miroslava Müllerová.
Spolupráce na přípravě sborníku Hanka Těšitelová.
Návrh grafické úpravy Milan Hrabal.
Obálka (s využitím kresby Natálie Venclové) Ilona Martinovská.
Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf 2015. 1. vyd.
59 s. Náklad 200 výt.
Grafická úprava a sazba Ilona Martinovská.
Tisk a knihařské zpracování Milan Hodek, Paperjam Praha
Publikace byla vydána s laskavou podporou Ministerstva kultury ČR a města Varnsdorf.
ISBN 978-80-86409-47-4 (brož.)
Cena: …...... Kč
Sborník prací z dětské literární soutěže Drápanda 2015 obsahuje básně a prózy 23 autorů. Výtvarný doprovod je dílem žáků Základní umělecké školy Varnsdorf.
Obsah
Pohádky, pověsti, povídačky
Nela Petružálková: Vašík a barevné pastelky
Jiří Ryjáček: Prase Kulička a Dvounohý sluha
Kateřina Beličková: Zubař
Anna Nováková: Pověst o Vodním údolí
Eliška Pavlovcová: Loupežnický synáček
Natálie Susová: Krteček na scéně
O zvířatech, lidech a počasí
Gabriela Hrabalová: KOČIČÍ HRÁTKY - Mám doma dva kocoury, Na naší zahradě, Koťátka
Laura Juříčková: Lži
Vzpomínka
Matěj Gerhát: Léto
Podzim
Zima
Jan Lorenc: Jaro
Zima
Alena Švihlíková: Penál
Žákovská knížka
Obraz
Hrací skříňka
Chata
Anna Sochorová: Voda
Čarodějka
Tomáš Vaňata: Kamínky
Letní den
Markéta Matějová: Květ
Odliv
Takové obyčejné příběhy
Michal Vaňata: Výlet
Anna Leuchterová: Štěstí v neštěstí Nikoly Tesly
Kristýna Háblová: Můj soused vynálezce
Michal Špitalský: Okno, mé spojení se světem
Horory a horůrky
Sára Svobodová: Vlkodlak
Natálie Kozová: „Už se bojíš?“
Klára Moravcová: Caleb z Getafe
Alena Bruthansová: Alice
Marie Hedvíková: Noční les
O Drápandě 2015 a Drápandění
Výsledky dětské literární soutěže Drápanda 2015
Autorky a autoři sborníku
11. ročník Drápandy
Poděkování
Ediční poznámka
Ukázky
Gabriela Hrabalová
KOČIČÍ HRÁTKY
Na naší zahradě
Po naší zahradě plíží se kočka,
chtěla by ulovit malého ptáčka.
Kočka náhle zbystří a udělá hop,
ale ptáček slyší a udělá frnk.
Alena Švihlíková
Žákovská knížka
Kniha s podpisem všech, na které budeš
vzpomínat
Nikde ji nekoupíš.
Nikdy si nepůjčíš.
Maminčiny oči někdy nad ní plakaly.
Ty tatínkovy se obracely.
„Jsou to jen čísla!“
Říkal jsi vždycky:
„Za deset let budeš nad ní plakat i ty,
až pojedeš s popelářema
a vzpomeneš, že čísla měla hodnoty.“
Kateřina Beličková
Zubař
„Tak tady seš... Kde ses toulala, bublino?“ neodpustil si štiplavou poznámku Václav. Pak seskočil z poklopu studny, aby mě přivítal. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že jdu o deset minut později.
„Promiň, dřív to nešlo,“ omluvila jsem se a přivítali jsme se naším běžným pozdravem. „A neříkej mi bublino. S nateklou tváří jsem si vyfasovala tuhle otravnou přezdívku... A říkají mi tak už všichni.“
„Už je to lepší?“
„Jo, už mě to nebolí,“ dořekla jsem to a hned se ke mně klusem řítila Marika, Vaškova sestra, a píchla mě do tváře. Bolest mi projela celou čelistí, až mě donutila položit si ruku na tvář a zasyčet. Ohnala jsem se po Marice rukou, ale ona včas uskočila.
„Kecá,“ prohodila a sedla si do tureckého sedu zpátky na své původní místo na studni.
„Co blbneš?“ sundala jsem si ruku z tváře, která mě pořád ještě bolela.
„Zkouším, jestli tě to pořád bolí.“
„Nebolí...“
„Ale bolí...“
„Nediv se, když mě do toho takhle žďobneš!“
Marika obrátila oči v sloup.
„Bolelo tě to u toho zubaře? Já na tu resekci zubu půjdu taky,“ vyzvídal Vašík.
„Co je to resekce?“ zeptala se Marika.
„To, co dělali Martině...“
„Aha,“ Marika stejně vypadala, že z toho moc nepobrala.
„Jo, ale resekce může být u všeho. Třeba resekce orgánů nebo tak,“ vysvětlila jsem jí. Marika nadzvedla opatrně jedno obočí.
„Aha... Já myslela, že ti jen trhali zub?“
„Ne, vyřezávali mi moudrák.“
Marika se začala smát. Zřejmě se domnívala, že jsem to myslela ironicky. Když ale uviděla můj vážný obličej, smát se přestala. Chvíli se dívala do země a pak zase nechápavě zvedla hlavu: „Co je moudrák?“
Vašík se plácnul rukou do čela: „Karamel!“ odpověděl.
Tentokrát to ironie byla, ale Marika to vzala vážně: „Aha, já myslela, že to je nějaký zub. Jsem divná, co?“
Vašek se na ni podíval s jedním obočím nahoře:„Jo, jsi!“
Marika sklopila obličej.
„A bolela ta resekce?“ zeptal se mě Vašek.
„Ne, při zákroku vůbec ne. Spíš potom, až večer, když vyprchala ta injekce.“
„Kam ti dával injekci?“ zeptala se Marika a Vašek potřásl hlavou.
„Do toho moudráku,“ odpověděla jsem.
„Počkej... Do karamelu?“ Marika vypadala ještě víc nechápavě, než před tím vyptáváním.
Vaškovi došly nervy: „Moudrák je zub! Chápeš to? To s tím karamelem, to byla ironie!“
„Ahá. A kde ten zub je?“
„Úplně vzadu,“ řekla jsem, „rostou ti, až když máš všechny mlíčňáky vypadaný.“
„Aha... Co je mlíčňák?“
Vašík sklopil hlavu a zabořil ji do své dlaně: „Karamel...“